Lis 15, 2017 - Povídky    No Comments

Zakleté království

Naposled proběhnu prohlídkovou trasou a zkontroluji, zda se opravdu nikde nesvítí. Pečlivě zamknu všechny dveře a zapnu alarm. Dneska se těším domů víc než obvykle. Je sice teprve 2. října, ale i tak jsem čekala, že bude větší klid. Místo toho sem celý víkend proudily davy turistů a já se pořádně nezastavila. Nejspíš je přilákaly Svatováclavské trhy, které už od středy probíhají dole ve městě. A samozřejmě jsem tu byla na všechno sama, jako ostatně celé září a jako tu budu i následující měsíce až do června.
Oficiálně jsem sice zaměstnaná jako správkyně hradu, který patří Muzeu kulturního života na Vysočině, a mým jediným nadřízeným je ředitel Muzea Robert, podle jehož slov jsem něco jako kastelánka. Ovšem od chvíle, kdy skončily prázdniny, si připadám spíš jako otrok. Ostatní zaměstnanci jsou tu totiž jen sezónní, většinou brigádníci, takže s jejich odjezdem se ze mě první den v září stala nejen správkyně, ale také pokladní, průvodkyně a uklízečka v jedné osobě.
Tuto práci jsem získala letos v červnu v době, kdy inkoust na mém bakalářském diplomu z historie ještě nestihl ani pořádně uschnout. Byla jsem doslova štěstím bez sebe, že jsem vůbec s tímto vzděláním něco sehnala. Pozice nazvaná „správkyně hradu“ zněla velmi lákavě. Zvlášť proto, že se jedná o poměrně malý, ale zato hodně starý gotický hrad po barokní přestavbě, který poslední majitelé používali jen při lovech. Nadšení mě však velmi brzy přešlo. Přesně ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem tohle místo získala jen proto, že ho vlastně nikdo jiný nechtěl.
Pohledem přejedu nádvoří, abych se ujistila, že opravdu všichni zmizeli a zamknu i vstupní bránu, načež hodím velký svazek klíčů do batohu k ostatním věcem. Parkoviště je úplně prázdné, až na jedno jediné auto. Úplně na kraji parkuje zelená Fabie. Když procházím okolo, řidič pohotově vyskočí a trochu rozpačitě mě pozdraví. Překvapeně sjedu hubeného kluka v černém trenčkotu pohledem. Kolem obličeje mu povlávají delší rezavé vlasy a věkově má nejspíš hodně blízko ke mně. Uvědomím si, že už jsem ho určitě někde viděla, ani za nic si ale nemohu vzpomenout, kde to bylo. Nejistě mu na pozdrav odpovím.
„Můžu vás vzít dolů, slečno?“ zeptá se a na tváři poseté pihami se mu objeví zářivý úsměv.
„Ne, děkuju,“ odmítnu nejistě a znovu si ho důkladněji prohlédnu. Vypadá docela přitažlivě a sympaticky. Každopádně někde uvnitř mě se probudí menší pocit strachu.
„Dolů je to docela štreka,“ konstatuje. „Vážně nechcete jet se mnou?“
„Vážně ne,“ zakroutím znovu hlavou. Pocit strachu zesílí. Hlavou mi prolétne myšlenka na kovovou pokladničku s týdenní tržbou v mém batohu. Vzápětí můj mozek začne spřádat děsivé scénáře, které končí obrázkem mé mrtvoly pohozené v lese kvůli pár tisícům.
Kluk se nadechne, aby nejspíš mohl dál pokračovat v přesvědčování, ale já na jeho další slova nečekám. Rychlými kroku se vydám dolů do města. Postupně zrychluju, takže nejdřív přejdu do klusu a v půlce kopce se už přistihnu, že běžím. Myšlenky, že on, jelikož přijel autem, by mě mohl dohnat během pár minut, se snažím potlačit. Když za sebou zavřu dveře od Muzea, docela se mi uleví.
Udýchaně pozdravím Hanku v pokladně a nakráčím si to rovnou k Robertovi do kanceláře.
„Nesu uzávěrku za září a tržbu za tento týden,“ oznámím mu, když se protáhnu pootevřenými dveřmi dovnitř, a složku s dokumenty i zamčenou kovovou pokladničku položím před něj na stůl.
„Díky,“ zamumlá a odvrátí zrak od obrazovky počítače, aby se na mě podíval. „Měla jsi náročný den?“
„Kdyby jen den, od středy to byla katastrofa,“ postěžuju si. „Potřebovala bych ještě aspoň jednoho dalšího člověka k sobě. Sama to nezvládám.“
„Bohužel, na to nejsou peníze,“ zakroutí hlavou. Přesně jak jsem čekala. „Ale může tě uklidnit, že teď ta návštěvnost nebude tam velká.“
„Teď možná ne, ale v půlce dubna, nejpozději v květnu to zase začne. Nemůžu tam být sama až do června,“ zkouším protestovat.
„Zvládli to ti před tebou, zvládneš to taky,“ smete Robert moje argumenty ze stolu a opět se zahledí do počítače.
„Fajn,“ odseknu. Musím se kousat do jazyku, abych mu neřekla něco nehezkého. Robert nejspíš považuje naši debatu za ukončenou, takže se rozhodnu odejít.
„Karolíno?“ zastaví mě mezi dveřmi. Neochotně se na něj ohlédnu. „Co děláš dneska večer?“
„Proč?“ zeptám se nedůvěřivě.
„Kdybys neměla žádný program, měl bych pro tebe jeden malý návrh.“
„Já… no, já,“ začnu koktat a nutím svůj mozek, aby co nejrychleji vymyslel nějaký závratný večerní plán. „Přijede mi návštěva,“ vyhrknu nakonec.
„V neděli večer?“ zvedne tázavě obočí.
„Jo,“ zalžu pohotově. Než Robert stihne něco dalšího říct, vypadnu z kanceláře a zavřu za sebou zvenčí. Tohle mi dneska ještě chybělo. Za tento měsíc už je to potřetí, co se mě pokusil pozvat na rande, a já musela vymýšlet nějakou výmluvu, proč tam nejít. Ne, že by se mi Robert nelíbil. Na jeho vysokou svalnatou postavu vypracovanou pravidelným posilování je hezký pohled, stejně jako na jeho obličej s velkýma šedýma očima, pečlivě upraveným strništěm a krátce střiženými světlými vlasy. Jenže jako člověk je nesnesitelný. Dost bojuju s tím, abych ho vůbec dokázala respektovat jako šéfa.
Na chvíli se ještě zastavím s Hankou v pokladně, abych s ní prohodila pár slov. Zatímco mi vypráví příhodu s protivným párem důchodců, dívám se skrz prosklené dveře na náměstí. Stánkaři pomalu sklízí své zboží, trhy dnešním dnem končí. V mém zorném poli se najednou objeví zelená Fabie. Zaparkuje naproti Muzeu u krajnice na parkovacím místě, které je vyhrazeno pouze pro obyvatele domů na náměstí, a opět z ní vyskočí ten kluk, kterého jsem potkala před hradem. Zatrne mě. Sledoval mě snad?
Kluk se však směrem k Muzeu ani nepodívá. Zamkne auto a zmizí bočním vchodem v domě, v jehož přízemí je obchůdek s exotickým kořením.

* * * * *

Jestli nenastane konec světa dnes, tak už nikdy. Jen co vystoupím z autobusu, vítr se do mě opře s ještě větší intenzitou, než když jsem do něj ráno ve své vesničce nastupovala. Na internetu sice varovali, že jeho síla se bude v průběhu dne stupňovat, ale nečekala jsem, že to bude tak rychlé. Lehce prší, takže si rozevřu deštník, což se vzápětí ukáže jako hodně špatný nápad. Během pár vteřin ho vítr nejen obrátí, ale doslova zdeformuje. Naštvaně ho hodím do odpadkového koše na zastávce a povzdechnu si. Mohla bych sice dojít do Muzea, které je od zastávky doslova pár kroků a poprosit Roberta, aby mě na hrad odvezl, ale představa vidět hned po ránu Roberta je odpudivá víc než kilometr a půl dlouhé cesty do kopce v tomto počasí.
Hned v půlce cesty bych si ovšem za své rozhodnutí nejradši nafackovala. Déšť zesílí a vítr láme větve stromů. Vzhledem k tomu, že silnice nahoru vede lesem, musím před těmi padajícími uskakovat. Než se dostanu do hradu, jsem celá promočená, make-up mi stéká po obličeji a vlasy mi podél něj visí ve slepených provázcích, ze kterých kape voda.
Pomocí kapesního zrcátka a papírových kapesníčků se pokusím smáznout ze svého obličeje alespoň černé stopy řasenky a prsty si prohrábnu vlasy. Víc pro svůj zevnějšek udělat nemůžu.
Ačkoliv pochybuju, že někdo v takovémto počasí vůbec vyleze z domu, natož aby přišel na hrad, otevřu na prohlídkové trase okenice a rozsvítím světla. Pak se uvelebím v místnosti, které slouží jako pokladna a v létě i jako útočiště průvodců, zapnu přímotop a začtu se do nového historického z období vlády Tudorovců v Anglii.
Dveře pokladny se poprvé otevřou až po jedenácté. Neochotně zvednu hlavu od své čtečky a potlačím úšklebek. Stojí v nich totiž zrzek ze včerejška.
„Víte, že vám spadly dvě venkovní okenice?“ zeptá se mě. „Upřímně se tomu nedivím, vzhledem k tomu, v jakém jsou stavu a jaký je venku vítr, ale asi byste to měla vědět.“
„Dík za upozornění,“ brouknu a čekám, až zase vypadne, abych se mohla jít podívat, které z okenic to vlastně schytaly. Zrzek však přešlápne z nohy na nohu a dál na mě kouká.
„Přejete si ještě něco?“ zeptám se otráveně.
„Vlastně jsem přišel na prohlídku,“ zazubí se na mě.
„To jste si bohužel vybral dost blbý čas. Nikdo tu není a prohlídka se koná až od osmi lidí,“ odbudu ho.
„Tak mi prodejte osm lístků,“ převeze mě.
„Cože?!“ vyhrknu.
„Chtěl bych si koupit osm lístků,“ zopakuje mi a zatváří se vítězoslavně.
„Děláte si srandu?“ podívám se na něj pochybovačně. „To by vás ta prohlídka vyšla skoro na devět stovek.“
„To nevadí,“ zakroutí hlavou a v jeho obličeji nezahlédnu ani stopu zaváhání.
„Navíc nevím, jestli je vůbec bezpečné vás tam v takovémto počasí brát,“ začnu vymýšlet různé výmluvy, jen abych s ním nemusela do hradu sama. Vzápětí si ovšem uvědomím, že už teď jsem tu s ním v celém areálu sama a nejbližší civilizace je kilometr a půl daleko, takže je to v podstatě jedno.
„Proč by to nemělo být bezpečné?“ zapochybuje. Na to nemám co říct. Podívám se na něj a marně vymýšlím nějaký pádný důvod, jenže se mi žádný vymyslet nepodaří.
Kluk se ke mně nahne, jako by na mě chtěl sáhnout a sjede pohledem z mého obličeje na hrudník. Než se stihnu v duchu pohoršit, že mi sprostě zírá na prsa, uvědomím si, že jen studuje mou jmenovku.
„Vezměte mě dovnitř, Karolíno,“ zaprosí.
S povzdechnutím vytisknu osm lístků a vezmu si od něj peníze. Mlčky na něj kývnu, aby mě následoval do hradu. V duchu při tom přemýšlím, jestli nemám napsat Robertovi, aby přijel. Přítomnost toho kluka mě děsí víc, než bych si chtěla připustit.
Zrzek se díky bohu nepokouší navazovat žádnou konverzaci. Od první chvíle mě fascinovaně sleduje a hltá každé moje slovo. I přesto si připadám dost nepříjemně a jsem nervózní. Z výkladu se snažím vybírat jen ty nejzajímavější části a zároveň ho hodně zkracuju, abych to měla co nejdřív za sebou.
Jsem zrovna v půlce příběhu o mladé hraběnce a její nešťastné lásce, když se najednou místnost ponoří do tmy.
Přiskočím k vypínači u dveří a začnu jím zuřivě otáčet, než si uvědomím, že při výpadku elektřiny tohle rozhodně nepomůže.
„Tohle vypínačem nespravíte,“ podotkne pobaveně můj návštěvník.
„Já vím,“ procedím mezi zuby. Přesto zkusím ještě několikrát vypínačem otočit.
„Tady je to jak v zakletém království,“ uchichtne se a začne se rozhlížet po setmělé místnosti. Je to snad poprvé za celou dobu, co ze mě spustil zrak a podíval se i na něco jiného. Protočím oči k nebi, ale nijak nereaguju. Takovéto rádoby vtípky fakt miluju.
„Tak tímto naše prohlídka asi končí,“ oznámím mu trochu s úlevou, že se ho konečně zbavím.
„Můžete klidně pokračovat po tmě, mně to nevadí,“ pokrčí rameny.
„Ale mně ano,“ vyjedu na něj příkřeji, než jsem měla v úmyslu. Překvapeně přede mnou ucouvne.
„Tak ne, no,“ zamumlá a skloní hlavu.
„Vás tolik zajímá historie?“ zeptám se už mírněji, ale neubráním se tomu, aby mi do hlasu nepronikla ironie.
„Spíš mě zajímáte vy,“ oznámí mi a na jeho obličeji se opět objeví zářivý úsměv.
Pro mě je to poslední kapka. Rychlými kroky s ním přejdu zbylých šest místnosti, přičemž mu v každé sdělím dvě strohé věty, k čemu místnost sloužila, a vypakuju ho pryč. Pak uteču do pokladny a pro jistotu za sebou zamknu dveře.
Znovu vylézt se odhodlám až za hodinu a to jen proto, abych na dveře pověsila ceduli oznamující, že hrad je z technických důvodů pro návštěvníky dočasně uzavřen. Podle Robertových telefonických pokynů pak čekám, zda elektrika zase nezačne fungovat. Čas vyplním čtením. Jsem vděčná za svou podsvícenou čtečku, jelikož bez osvětlení je tu tma jak v kobce a normální knížka by mi při těchto světelných podmínkách k ničemu nebyla. Podle mého očekávání elektrika nefunguje celý den. Pár bláznů zkouší sice lomcovat klikou pokladny a jejich nadávky jsou slyšet i přes tlusté zdi a zavřené dveře, ale hraju mrtvého brouka. V půl čtvrté, ačkoliv velmi nerada, napíšu SMSku Robertovi, aby pro mě přijel. Vůbec mě nepřekvapí, že na parkovišti uvidím stát zelenou Fabii.

* * * * *

Ani druhý den se počasí neumoudří. Elektrika stále nefunguje, a to ani dole ve městě. Když se ráno objevím v Muzeu, zastihnu Hanku, jak si v pokladně čte nějaký časopis, a Roberta, který na někoho rozčileně křičí do telefonu. Hodím tázavým pohledem po Hance a ta jenom pokrčí rameny.
„Tohle snad není možné,“ ozve se z šéfovy kanceláři a vzápětí se v pokladně objeví naštvaný Robert.
„Jak vidíš, tak je,“ uchichtne se Hanka a on ji zpraží přísným pohledem.
„Co se děje?“ zeptám se zmateně.
„Elektrika prý nebude fungovat až do odpoledne,“ oznámí nám.
„Takže můžu odjet domů, protože hrad bude zavřený?“ zeptám se s nadějí. Den volna bych docela přivítala.
„Bohužel tě musím zklamat,“ zakroutí hlavou. „Potřebuju nějaké obrazy z depozitáře na výstavu, budeš mi je muset najít. Navíc je potřeba zjistit, jestli vítr nenadělal nějaké škody.“
Zklamaně se si povzdechnu. Nechám se od Roberta odvézt nahoru a cestou si vyslechnu instrukce ohledně toho, jaké obrazy mám hledat. Aby se mi líp pracovalo, když nejde elektrika, vyfasuju baterku, což k takové práci, jako je hledání věcí v depozitáři, beru skoro jako výsměch.
Překvapí mě, že před bránou už přešlapují návštěvníci, kteří se dožadují prohlídky hradu. Dá mi hodně zabrat, než jim vysvětlím, proč dovnitř nemůžou. I tak mám pocit, že to někteří z nich nepochopili. Když odchází, neodpustí si několik hlasitých nadávek na můj účet.
První, co po otevření brány uvidím, jsou další spadlé okenice. Už v červnu, když jsem sem nastoupila, jsem Roberta upozorňovala, že je v nich červotoč a potřebovaly by opravit, ale jen nad tím mávl rukou. Každopádně teď nebudou potřebovat jen opravit, bude potřeba je vyměnit. Na zemi se jich válí už víc jak polovina. Kromě spadaných větví ze tří stromů na nádvoří a pár střešních tašek naštěstí žádnou jinou pohromu nenajdu.
Půl dne se mořím s taháním těžkých obrazů v depozitáři, abych Robertovi našla tři krajinky od nějakého místního patlala z 19. století, které jsou všechno možné, jen ne povedené. Navíc pracovat v tomto případě s baterkou je opravdu zážitek. Několikrát se praštím do hlavy a nespočetněkrát si někde skřípnu prsty. Během pár hodin jsou však obrazy zabalené a přichystané k odvozu, o čemž informuju Roberta SMSkou, v níž zároveň položím dotaz, jestli už můžu odejít. Nenamáhá se na ni ani odpovědět.
Odpoledne se pustím do sbírání okenic, respektive toho, co z nich zbylo. Všechny je nosím do bývalé konírny, kde je skládám na zem. Nevím, co s nimi bude, předpokládám, že se nejspíš vyhodí, ale naházet je do kontejneru rovnou nemůžu.
Táhnu zrovna přes nádvoří druhou várku, když mi někdo zastoupí cestu. V zamyšlení si ho nevšimnu a skoro do něj vrazím. Několik třísek mi vypadne z rukou. Teprve teď si uvědomím, že jsem nechala bránu odemčenou. Zvednu hlavu, abych se dotyčnému omluvila a pak ho donutila odejít. Veškerá slova mi všech zamrznou na rtech. Nade mnou stojí zase ten zrzek se svým obvyklým úsměvem.
„Co tu zase chcete?“ vyjedu na něj místo pozdravu.
„Přišel jsem vás zachránit z toho zakletého království,“ zazubí se na mě.
„Mně se v tom zakletém království celkem líbí,“ odseknu. „Nejvděčnější vám budu, když mě prostě necháte být a půjdete pryč.“
„Nemůžu vám aspoň pomoct?“ zeptá se a upře pohled na mou náruč plnou třísek a kusů dřeva.
„Ne,“ skoro zakřičím. „Běžte pryč.“
Zrzoun se zatváří ublíženě, ale poslechne, otočí se a vydá se směrem k bráně. V půlce cesty se však zarazí a vrátí se zpátky ke mně. Z kabátu svého trenčkotu vytáhne malý poznámkový blok a tužku. Něco do něj načmárá, načež papírek vytrhne, a jelikož nemám volné ruce, vsune mi ho do kapsy bundy.
„Kdybyste si to náhodou s tou záchranou rozmyslela,“ usměje se. „Nikomu se v zakletém království nelíbí dlouho. Vsadím se, že ani vám nebude, Karolíno.“
Než se vzmůžu na nějakou reakci, zrzoun zmizí za bránou. Nešetrně hodím zbytky okenic na zem a vytáhnu lísteček z kapsy. Najdu na něm napsaných devět číslic. Obrátím oči k nebi a papírek strčím znovu do kapsy, přičemž je mi jasné, že ho při nejbližší příležitosti vyhodím.

* * * * *

„Vypadáš nějak sklesle,“ konstatuje Hanka, když se těsně před zavírací dobou přišourám z hradu do Muzea. Zrovna o něčem s Robertem diskutovala v pokladně, takže oba mají můj poraženecký příchod z první ruky.
„A ty se divíš?“ povzdechnu si. „Venku už to druhý den vypadá jako předzvěst apokalypsy, hrad se začal pomalu rozpadat a ještě k tomu se na mě nejspíš nalepil nějaký úchylný magor.“
„Jaký magor?“ vyhrkne okamžitě Robert a zadívá se na mě.
„Takový zrzek asi v mém věku. Určitě jste ho tu už viděli, myslím, že bydlí někde tady poblíž náměstí. Posledních pár dní za mnou leze na hrad a docela mě děsí,“ přiznám upřímně.
Robert se naštvaně zamračí, zatímco Hanka se začne smát.
„Tohle není vtipné, musíme s tím okamžitě něco udělat,“ napomene ji Robert vážně, načež se otočí ke mně. Svou myšlenku, kterou mi chtěl adresovat, však nevysloví, jelikož ho Hanka přeruší.
„Myslíš Michala?“ zeptá se mě se širokým úsměvem na rtech.
„Fakt nevím, jak se ten magor jmenuje,“ zakroutím hlavou.
„Jo, to bude on,“ zamumlá Hanka.
„Ty ho znáš?“ vykulím na ni oči.
„Znám. Je to můj spolužák ze střední,“ vysvětlí. „Bydlí tady na náměstí. Občas se za mnou staví.“
„A co chce sakra po mně?“ nechápu.
„To přesně nevím,“ oznámí mi. „Ale dost se mu líbíš.“
„Cože?“ vyhrknu a proti své vůli cítím, jak se mi proti mé vůli do tváří hrne krev. Robert mě sjede zkoumavým pohledem.
„Nedávno se mě na tebe ptal,“ zamyslí se. „Chtěl, abych vás seznámila. Nenapadlo mě, že nevydrží čekat a zkusí se seznámit sám.“
„Jestli tě obtěžuje, můžu s ním něco udělat,“ nabídne mi Robert a vrhne na Hanku zamračený pohled.
„Ne, to je dobré,“ mávnu rukou a jeho další slova ignoruju.
Najednou si připadám jako největší blbec. Když si to zpětně přehraju v hlavě, Michal ani neudělal nic špatného, kvůli čemu bych se ho měla bát, chtěl mě prostě jen poznat. A já se zachovala tak, jako vždy – jako úplný idiot. Moje mamka měla pravdu, když mi nedávno vyčítala, že jsem si nikdy nenašla pořádného chlapa, protože každého odradím hned na začátku. Tohle je toho jasným důkazem.

* * * * *

V noci vítr podle meteorologů dosáhl nejvyšší intenzity a podle jejich další předpovědi by se měl dneska začít uklidňovat. Té první části bych věřila. Celou noc jsem nemohla spát, poslouchala jsem hlasité kvílení větru a přemýšlela, jestli ráno budu mít ještě práci na hradě nebo na jeho místě najdu jen hromadu suti. Druhá jejich prognóza se mi zdá ovšem nepravděpodobná, jelikož vítr ani trošku neustává.
Robert na mě tentokrát čeká v autě na zastávce, což mě docela zneklidní. Nejistě nastoupím k němu do auta a vyčkávavě se na něj podívám.
„Ahoj,“ pozdraví mě nejistě.
„Stalo se něco?“ vyhrknu, aniž bych se mu namáhala odpovědět.
„Ráno jsem byl na hradě podívat se, co se tam dělo v noci,“ začne tichým hlasem. Pak se zhluboka nadechne a vychrlí na mě hned několik špatných zpráv najednou: „Spadla asi půlka střešních tašek, v celém okolí jsou popadané větve, které nejspíš taky vysklily tři okna – dvě v depozitáři, jedno na prohlídkově trase. Zbytek jsem nestihl zkontrolovat, protože jsem to obhlížel jen zvenčí, dovnitř můžu až s tebou, takže se tam možná ještě něco najde. Na nádvoří je vyvrácený strom, ten starý smrk. Jo a taky spadlo pár kamenů z gotické věže. Budeme ji muset uzavřít.“
„Panebože,“ zakvílím.
Robert mi položí roku na rameno a povzbudivě se na mě usměje. Lehce se zakroutím na sedadle, abych jeho dlaň setřásla. Mlčky nastartuje. Měla bych se ho zeptat, na kolik škody odhaduje a co bude potřeba všechno udělat pro jejich nápravu, ale nějak na to nemám odvahu. Těch několik minut, než Robert zaparkuje před hradem, strávíme v naprosté tichosti.
Z auta doslova vyběhnu, div se nepřerazím o své vlastní nohy. Nedočkavě odemknu bránu a rozhlédnu se po nádvoří. Spoušť, kterou uvidím, mi vžene slzy do očí.
„Tady to opravdu někdo proklel,“ zamumlám při pohledu na rozbité střešní tašky a vyvrácený strom na nádvoří. „Pokud ne tenhle hrad, tak mě určitě.“
„Tak zlé to snad není,“ snaží si mě povzbudit Robert a pokusí se mě chytnout kolem ramen. Pohotově před ním uhnu a počastuju ho znechuceným pohledem. Abych se vyhnula dalším jeho projevům pochopení, přejdu raději ke gotické věži. Je to nejstarší dochovaná část hradu a podle toho taky vypadá. Chybí jí střecha, ale z jejího posledního přístupné patra je nádherný výhled na celou krajinu v okolí a město pod námi, který lákal turisty. Opravdu z ní spadlo pár kamenů, ale na zavření bych to neviděla.
„Budeme ji muset nechat zpevnit,“ ozve se za mnou Robert a já mu musím dát za pravdu.
„Co s tím zbytkem?“ zeptám se.
„Odpoledne přijede někdo z pojišťovny, aby vyčíslil škody. Pak se uvidí,“ sdělí mi.
„Nemůžeš to s tou pojišťovnou vyřídit ty?“ upřu na Roberta prosebný pohled.
„Dneska nemůžu, musím být v Muzeu,“ zakroutí hlavou. „Ale o zbytek se pak už postarám.“
Přikývnu a zoufale se rozhlédnu. Nikdy bych nevěřila, kolik škody zvládne napáchat silný vítr za jednu noc.
„No, tak já pojedu,“ oznámí mi. „Večer tě vyzvednu. Můžeme si spolu zajít na večeři, aby ses trochu odreagovala.“
„Já nechci na večeři,“ odmítnu jeho návrh s pohledem stále přejíždějícím přes tu spoušť kolem sebe.
„Tak můžeme třeba jen někam na víno nebo do kina,“ usměje se a natáhne ke mně ruku.
„Roberte, já s tebou nikam nechci,“ vyštěknu na něj. Polekaně ode mě ucouvne a nechá svoji paži zase spadnout kolem těla. Zmateně se na mě podívá.
Nevím, jestli jsem víc podrážděná z něj nebo ze stavu tohoto zakletého království. Každopádně jsem ráda, když Robert konečně vypadne a nechá mě samotnou.
Zkontroluju prohlídkovou trasu i všechny používané místnosti hradu. Najdu už jenom pár vysklených oken. Nejhorší asi bude ta střecha. Víc jak půlka zůstala odkrytá.
Přesně v jednu odpoledne se objeví protivná ženská z pojišťovny. Všechno si nechá ukázat, aby si to mohla pečlivě nafotit, ale nepodá mi žádné podstatné informace. Ještě k tomu se kolem půl třetí hustě rozprší. Z nebe padají velké kapky a práci to vůbec neusnadňuje. Vytahovat deštník v takovém větru je zbytečné a pláštěnku nemá ani jedna z nás, takže během pár minut jsme obě promočené do poslední nitky. A ta šílená ženská se samozřejmě chová, jako by to celé od zničené střechy, přes vyvrácený strom až po vydatný déšť, byla moje vina. Když po třech hodinách konečně vypadne, unaveně se zhroutím se na židli v pokladně.
Vzhledem k tomu, že proud na hradě stále ještě nefunguje, nemůžu si uvařit ani čaj na zahřátí. Sednu si aspoň co nejblíže přímotopu, načež si uvědomím, že bez elektřiny nebude fungovat ani ten, a napíšu svému šéfovi, že mám konečně hotovo.
Dobre. I když se mnou nikam nechces, vyzvednu te, at v tom slejvaku nemusis dolu pesky, odepíše. Odvoz bych docela uvítala, jeho rýpnutí mě však úplně znechutí. Ráno jsem to nejspíš přehnala, ale aspoň už si nebudu muset vymýšlet další trapné výmluvy, proč si s ním nechci nikam vyrazit.
Nenamahej se, zvladnu to, vyťukám na svém dotykovém telefonu odpověď a strčím ho do kapsy. Ještě několikrát zavibruje, ale nevšímám si ho. Po dnešku nemám náladu vůbec na nic, natož na Roberta.
Čekaní na to, až déšť poleví, se ukáže jako zbytečné. V pokladně je stejná zima jako venku, takže se nakonec donutím vylézt a vydat na cestu dolů.
Na parkovišti před hradem stojí dvě auta. Ve stříbrné Audi určitě sedí Robert. Ačkoliv přes hustý déšť nevidím dovnitř, je mi jasné, že už netrpělivě poťukává prsty o palubní desku a každou chvíli koukne na hodinky. Divím se, že vůbec přijel, když jsem ho dneska stihla už dvakrát poslat do háje.
Tím druhým autem je zelená Fabie. Vzpomenu si na Hančina slova a podvědomě se usměju. Ten kluk má opravdu velkou trpělivost, možná bych to měla konečně ocenit.
Chvilku zaváhám, ale nakonec se vydám směrem k autu, ve kterém sedí Michal. Robert zmateně vyběhne ven a zavolá moje jméno. Ani mě nenapadne se za ním otočit. S bušícím srdcem zapluju na místo spolujezdce a otočím se na Michala.
„Asi fakt odtud fakt budu potřebovat zachránit,“ vydechnu, přičemž sleduju Roberta, jak zmateně stojí v dešti vedle svého auta a neví, co by měl udělat.
„Věděl jsem, že to brzo přijde,“ usměje se na mě Michal a nastartuje. „Vaše přání je mi rozkazem.“

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz