Led 21, 2018 - Povídky    No Comments

Silvestrovská noc

Pomalu a jen velmi neochotně otevřu oči. Hlava mě bolí tak, jako snad ještě nikdy před tím. Mám pocit, že se mi v ní uhnízdil malý zákeřný mužík, který mi teď prudce buší kladívkem do mozku. Tedy spíš do toho, co mi z něj po včerejší noci zbylo.
Zamžourám na bílý strop nade mnou. V tu chvíli si uvědomím, že mi na něm něco nesedí. Já přece nemám ve svém pokoji žádnou zeď natřenou na bílo. Všechny jsou světle zelené a strop je obložený dřevem.
Prudce se posadím, načež zjistím, že to nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Před očima se mi zatmí a můj žaludek se bolestivě sevře. Stisknu oční víčka zase pevně k sobě a hodnou chvíli se snažím přesvědčit své tělo, aby mi tolik nevzdorovalo.
Poučena tím, že prudké pohyby se nevyplácí, pomalu otočím hlavu a očima přejedu úplně cizí pokoj, podle všeho nejspíše pánský. Přímo naproti posteli jsou dveře, vedle kterých někdo umístil velkou skříň, ze světlého dřeva. Na podlaze před ní se válí hromádka oblečení. Košile, kousek za ní džíny, ještě blíž k posteli uvidím svůj svetr a tričko, následované sukní a punčochami, které jsem na sobě měla. Z části pod postelí najdu ležet svoji podprsenku. Teprve teď mi dojde, že pod tenkou dekou jsem úplně nahá.
Polije mě studený pot. V neblahé předtuše se podívám na postel vedle sebe a na chvíli zapomenu dýchat. Spí tam kluk, přikrytý pouze do půlky hrudníku. Delší blonďaté kudrnaté vlasy mu během spánku spadly přes obličej. Zahlédnu jen špičku nosu.
Neodolám pokušení a zvědavě mu vlasy z obličeje ohrnu. Je poměrně hezký, i když má výrazně velký nos. Pokusím se vybavit si včerejší večer. Silvestrovská party v jednom pražském klubu, kam mě vytáhla spolužačka, spousta míchaných drinků s vodkou, parta kluků, do níž patřil i tento, téměř nekonečný tanec v rytmu rychlé hudby … a pak už jen jedno velké okno. Zaboha si nemohu vybavit, jak jsem se sem dostala.
Kluk sebou najednou trhne, otevře oči a na krátkou chvíli na mě upře svůj pronikavý pohled. Přistižena rukou ucuknu a záplava blonďatých vln mu znovu zahalí tvář. Nevrle něco zamručí, pak se otočí zády ke mně a spí dál.
Znovu se mi zvedne žaludek, tentokrát to ale nejspíš není jen kocovinou. Překonám nával nevolnosti a opatrně z postele vstanu. Trochu se mi zatočí hlava a mám co dělat, abych do ní nespadla zpátky.
Oblečení na sebe nasoukám nejrychleji, jak umím a jak mi to můj zbídačený stav dovolí. Popadnu kabelku a vyplížím se z pokoje, přičemž za sebou dveře zavřu co nejtišeji. Rozhlédnu se kolem sebe. Stačí mi pár minut, abych si uvědomila, že jsem v podkroví nějakého rodinného domku. Podle klidu, který zde panuje, usoudím, že všichni nejspíš stále ještě spí. Po špičkách přeběhnu ke schodům. V duchu se přitom modlím ke všem možným bohům, na které si vzpomenu, abych nikoho nepotkala.
Když si v předsíni obouvám boty, přiběhne ke mně vypasená mourovatá kočka a hlasitě zamňouká. Podrážděně na ni zasyčím, aby byla zticha. Ničemu to nepomůže, protože se ozve znovu a podle mého ještě hlasitěji.
„Přestaň,“ zašeptám naštvaně, přičemž se na věšáku snažím najít svůj kabát.
Kočka na mé napomenutí reaguje ještě pronikavějším mňouknutím. Někde nahoře bouchnou dveře a vzápětí uslyším tlumené kroky. Polohlasně zanadávám a hodím po té chlupaté potvoře zlostným pohledem. Vzápětí vypadnu ven na ulici, než ten, jemuž patřily kroky, stihne sejít dolů. Kabát jsem mezi ostatními nenašla, takže se budu muset obejít bez něj.
Venku je příšerná zima. Sníh, který napadl před dvěma dny, se stále drží. Navíc celý chodník pokrývá náledí, čehož si všimnu až ve chvíli, kdy mi podjedou nohy a já si pořádně namlátím.
Jsem si jistá, že jsem stále ještě v Praze, ale to je asi tak celé. Poslední věc, kterou si ze včerejška pamatuju je, jak jsem tancovala s tím blonďákem, vedle kterého jsem se probudila. Zbytek mých vzpomínek se slévá v jednu velkou tlustou černou šmouhu. Nevzpomínám si dokonce ani na jeho jméno!
Přitáhnu si tenký svetr těsněji k tělu a snažím se potlačit třes celého těla a cvakání zubů. Z kabelky vytáhnu mobil. K mému velkému štěstí není úplně vybitý, jak jsem se obávala. Pomocí mapy s lokací mé polohy se mi podaří zjistit, kde zhruba jsem. Pak vytočím bratrovo číslo, abych ho poníženě požádala, zda by pro mě přijel.
Tohle je vážně krásný začátek nového roku!

* * * * *

Ještě ten den na mě padne deprese, která mi vydrží i následující tři dny, než se musím vrátit do školy. Nestačí mě ani pořádně přejít kocovina a dostaví se i pocit provinilosti. Ačkoliv moc dobře vím, že je přede mnou náročný zápočtový týden následovaný zkouškovým obdobím, nedonutím se k žádné pořádné přípravě.
Často se mi povedlo to s alkoholem přehnat. Zvlášť od doby, co jsem na vysoké. Jsem schopná pak vyvádět různé kousky, které zrovna nestojí za to, abych je nějak zveřejňovala nebo se s nimi chlubila. Ale tohle se mi stalo poprvé. A nemám z toho zrovna nejlepší pocit. Spíš naopak. Moje svědomí, které teď po dlouhou dobu mlčelo, se znovu probudilo, přičemž se začalo ozývat, a to dost důrazně.
Nemluvě o bratrovi, který se na můj účet vydrží bavit snad celý nadcházející rok.
Po domě se pohybuju jako duch. Své spolužačce Ivaně, s níž jsem původně měla oslavovat Silvestr, dám pouze stručně vědět, že jsem v pořádku doma. Na její další zprávy už ale nereaguji a veškerou další komunikaci s kýmkoliv odmítám. Nemám na to náladu.
Vlastně celkově nemám náladu vůbec na nic. Ani na jídlo. Jen ležím na koberci ve svém pokoji, okolo sebe mám poházené papíry s poznámkami do účetnictví, nepřítomně zírám do stropu a neustále dokola přemítám nad tou proklatou silvestrovskou nocí. Myšlenky mi samy zalétají k tomu neznámému klukovi. Jak reagoval, když jsem se ráno probudil a zjistil, že jsem se vypařila? Snažil se mě najít? Snaží se ještě pořád? Pamatuje si z té noci víc než já?
Usilovně se snažím vybavit si nějaké další vzpomínky, které alkohol otupil. Marně. Nejspíš je totiž jen neotupil, ale úplně vymazal. Můj mozek je jako vygumovaný.
Což se mimo jiné projeví i tím, že za těch několik dní se nezvládnu naučit ani jedinou věc z mých poznámek.

* * * * *

„No tak sis trochu užila, no,“ pokrčí rameny Ivana, když ji po prvním zápočtovém testu z účetnictví (který se mi mimochodem zvlášť nepovedl) dopodrobna povyprávím o svém probuzení po silvestrovské noci, a podrží mi dveře učebny, abych mohla vyjít ven.
„Jo, ale vůbec nic si z toho nepamatuju,“ namítnu.
„To už je horší.“
„Navíc pořád nedokážu uvěřit tomu, že jsi mě nechala odejít s úplně cizím klukem,“ vyčtu jí znova. „Ještě k tomu, když jsem byla nejspíš opilá tak, jak ještě nikdy.“
„Já za to nemůžu,“ hájí se. „Vůbec jsem si nevšimla, že odcházíš, natož abych věděla, s kým. Sama jsem měla dost. Kdyby mě Martin neodvedl domů, asi bych se tam ráno probudila pod stolem.“
„Jak to vůbec vypadá s tebou a Martinem?“ zeptám se, spíš proto, abych změnila téma, než že by mě to zajímalo.
„Docela slibně,“ usměje se. „V sobotu s ním mám další rande. Jestli chceš, můžu se ho zkusit zeptat na toho frajera, se kterým jsi skončila ty. Třeba ho zná.“
„To nebude vůbec potřeba,“ zarazím ji rázně.
„Myslela jsem, že když už nic jiného, tak budeš chtít aspoň zpět svůj kabát,“ nakrčí nos.
Mávnu rádoby ledabyle rukou. Abych pravdu řekla, pekelně mě štve, že jsem o něj přišla. Nejradši bych si za to nafackovala. Shánět ho po všech čertech a přes různé známosti ale nechci. A najít si neznámého blonďáka, abych si ho vyžádala přímo, na to taky nemám žaludek.
„Jak myslíš,“ prohodí uraženě rameny.
Vyjdeme před univerzitu a zamíříme rovnou k menze. O začátku roku se počasí skoro vůbec nezměnilo. Chodníky pořád pokrývá náledí a malá vrstva sněhu, mrzne a k tomu se ještě přidal nepříjemně studený vítr. Poupravím si svou starou zimní bundu, které u krku už nejde pořádně dopnout zip, a v duchu opět zalituju ztráty svého kabátu. Ivana to nejspíš postřehne. Při pohledu na mě se podivně ušklíbne, ale své obvyklé jedovaté poznámky si nechá pro sebe.
Menza je nacpaná k prasknutí, což je v zápočtovém týdnu docela zvláštní jev. Pověsím si svou bundu na věšák u vchodu, načež se zařadím do dlouhé fronty. Než se konečně dostanu na řadu a vyfasuju talíř s jídlem, stihne mi Ivana do nejmenších podrobností povyprávět, jak se vyvíjí její začínající vztah s Martinem. Poslouchám ji jen na půl a občas něco zúčastněně zamručím.
I přes to, že jsme ve frontě stály minimálně dvacet minut, žádné místo se neuvolnilo. Netrpělivě se rozhlížím, abych našla alespoň dvě volné židle u stejného stolu. Přejedu pohledem až ke dveřím a v tu chvíli mi tác s jídlem málem vypadne z ruky. Přímo přede mnou, pouhých pár kroků totiž stojí přesně ten, vedle nějž jsem se před pár dny probudila. Své husté vlasy má sčesané do prostého copu. Teprve teď si všimnu, jak moc je vlastně vysoký i jeho mohutné postavy.
On mě zpozoruje zhruba v tu samou chvíli. Hodnou dobu na mě zaraženě zírá, načež zbledne jako zeď. Pak se prostě otočí a zmizí. Doslova přede mnou uteče.
„To byl on?“ vyhrne Ivana, která se celou tou scénou nejspíš dobře bavila.
„Ano,“ hlesnu a zapadnu k nejbližšímu volnému stolu.
„Ten byl dost dobrý,“ zhodnotí ho s nadšením Ivana a okamžitě se pustí do jídla stylem, jako by týden nejedla.
„Je pravda, že vysocí kluci jsou taky dobře vybavení?“ zamumlá s plnou pusou a mrkne na mě.
„Nevím,“ zakroutím trochu podrážděně hlavou. „Znovu ti připomínám, že si z té noci nic nepamatuju.“
„Škoda,“ prohodí a dál se spokoje cpe.
Mě ovšem nějak přešla chuť. Rýpu se ve svojí porci francouzských brambor a nemůžu se zbavit špatného pocitu, který tohle kratičké setkání jen posílilo.

* * * * *

„Sakra,“ zanadávám při pohledu na nástěnku, kde jsou vyvěšené výsledky zápočtového testu z účetnictví.
„Copak?“ zeptá se mě jeden ze spolužáků (myslím, že se jmenuje Adam, ale jistá si tím nejsem), který se také přišel podívat, jak dopadl.
„Uteklo mi to o tři body,“ postěžuju si a nešťastně protáhnu obličej.
„No jo,“ pronese s pohledem stále upřeným na papír s našimi ortely. „Příště to chce lepší přípravu. Lidi, co to nezvládají, si titul nezaslouží“ poučí mě, načež si spokojeně mlaskne a se samolibým úsměvem na rtech odkráčí.
„Kreténe,“ otituluju ho, i když už mě nemůže slyšet. Vsadila bych se, že on je ten Karásek, který podle výpisů výsledků napsal test na osmadevadesát procent, tedy nejlíp z celého ročníku. Šprt jeden namyšlený.
Rozmrzele vyběhnu ven z budovy. Abych nějak vyventilovala vztek, nakopnu hromádku odhrnutého sněhu. Pár lidí se po mě nechápavě ohlédne a jedna holka si dokonce s výmluvným výrazem zaťuká na čelo.
Nemůžu se dočkat, až budu konečně doma. Napíšu Ivaně, že mi není dobře, čímž zruším naši schůzku v kavárně. Místo toho se rovnou vydám se k zastávce MHD, kde už přešlapuje několik studentů a dvě důchodkyně s velkými nákupními taškami. Mou pozornost však upoutá osoba s blonďatou hřívou vlnitých vlasů, která se vybavuje s menším obtloustlým klukem v komickém kulichu. Stojí ke mně sice zády, ale ve chvíli, kdy se se svým společníkem loučí, se pootočí, a já podle profilu poznám, že jsem se nemýlila.
Zrychlím krok. Nerada bych, aby naskočil do tramvaje a ujel mi. Zpomalím až těsně před zastávkou. Několikrát se zhluboka nadechnu a odhodlaně se vydám k němu.
„Ahoj,“ pozdravím ho a zároveň se modlím, aby neslyšel, jak se mi nervozitou třese hlas.
„Čau,“ zakoktá a pokusí se o úsměv. Letmo mi pohlédne do obličeje. Tváře mu přitom zrudnou.
„Jak se daří?“ zeptám se, jelikož mě v tu chvíli nic lepšího, čím bych mohla v konverzaci pokračovat, nenapadne. Vyrukovat hned s připomínkou silvestrovské noci mi nepřijde zrovna dvakrát vhodné.
„Ehh… no… ale jo, celkem fajn,“ zamumlá sotva srozumitelně. Pak nastane chvíle ticha, kdy oba koukáme na špičky svých bot, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě.
Zoufale se snažím přinutit vymyslet další otázku, která by zaručila pokračování rozhovoru, ale na nic nepřijdu. On se o udržení nějaké konverzace ani nesnaží.
„Měl jsi zkoušku?“ nadhodím, když už naše mlčení začne být nesnesitelně trapné.
„Jo,“ zamručí, načež se zase odhodlá na mě podívat a vykoktá: „No víš… já teď docela spěchám. Mám něco… Musím něco zařídit a tak. Takže se měj hezky.“
Nečeká na mou odpověď. Otočí se a rychlými kroky míří pryč. Nejspíš nějak zapomněl, že čekal na tramvaj.
„Tak si snad popovídáme někdy příště,“ hlesnu za jeho vzdalujícími se zády.
Musím si přiznat, že tohle nebylo víc, než jeden velký trapas.

* * * * *

„Může jít další,“ oznámím s úlevou všem čekajícím na chodbě a přidržím dveře od pohledu nervózní černovlásce, která se neochotně zvedne a potáhne se kolem mě do pracovny učitele ekonomie, kde probíhá zkouška.
„Tak jak?“ zeptá se Ivana, která se ke mně okamžitě přihrne.
„Za tři,“ vydechnu a vítězně jí zamávám indexem před očima. „Sice měl zase haldu keců, jak jsem na to učení kašlala a tentokrát měl i pravdu…“
„Ale dala jsi to a to je hlavní,“ přeruší mě Ivana a táhne mě rovnou do univerzitní kavárny.
Dám si dvojité presso, abych se trochu probrala. Noc před zkouškou se mi nikdy nedaří usnout a druhý den nejen vypadám, ale dokonce se i cítím, jako zombie z prvotřídního hororu. Ivana mi nabídne zákusek, jako oslavu mého úspěchu. Mně se však při pohledu na kousky dortů sevře žaludek, takže odmítnu. Ivana to okomentuje slovy o nevděčnosti a sama si ke kafi poručí jak kousek punčového řezu, tak dva chlebíčky.
„Ještě teď se celá z té zkoušky klepu. Bylo to hrozné,“ postěžuju si, když se usadíme k jednomu ze stolů. Ivana se zamračí.
„Moc si to bereš,“ napomene mě. „Takhle se z toho za chvíli zblázníš.“
„Když já prostě nedokážu být v takových případech klidná jako ty,“ oponuju. Docela jí její přístup závidím. Většinou má všechno na háku, za všech okolností je v pohodě a navíc studiem proplouvá bez jediného zaškobrtnutí. Mít její hlavu a štěstí, taky bych se nestresovala.
Ivana protočí oči v sloup. Nadechne se, aby mi k tomu něco dalšího řekla, ale nakonec jen vydechne naprázdno.
„Není to on?“ zeptá se mě a ukáže na skupinku studentů, kteří před malou chvíli vešli dovnitř. O něčem vášnivě debatují a smějí se. Bez většího zájmu si je prohlédnu.
Okamžitě poznám, na koho se Ivana ptala. Jedním z nich je totiž „můj“ blonďák. Srdce mi v hrudníku poskočí.
Mlčky přikývnu, aniž bych z něj spustila zrak. Ivana se pobaveně uchichtne.
„Líbí se ti, co?“ položí otázku, na kterou už nejspíš zná předem odpověď.
„Ne,“ zalžu. To slovo ze mě však vypadne tak prudce, že je jí to jasné. Zašklebí se.
„To ti tak budu věřit,“ prskne ironicky.
„No dobře, docela se mi líbí,“ přiznám a cítím, jak se mi do tváří hrne krev. „Kdyby se mi nelíbil, tak bych si s ním o té silvestrovské noci ani nezačala.“
„S tím bychom měly něco udělat,“ konstatuje, přičemž ji v očích šibalsky zajiskří.
„Zkusila jsem ho oslovit,“ vypravím ze sebe, abych Ivaně ukázala, že už na tom zkouším pracovat. „Byl strašně nervózní, vůbec se s ním nedalo mluvit, odpovídal mi tak nějak napůl a já pak taky nevěděla, co mám ještě říct. Nakonec před mnou utekl. Nemám z toho ani trochu dobrý pocit.“
„To nebyl zrovna nejlepší začátek,“ konstatuje zamyšleně.
„Nazvala bych to spíš pokračováním,“ opravím ji. „Začátek se odehrál o silvestrovské noci a taky nebyl zrovna podařený.“
„Jak to víš? Vždyť si to nepamatuješ, tak nemůžeš vědět, jaké to bylo. Třeba byl v posteli dobrý,“ nadhodí.
„Takhle jsem to nemyslela,“ okřiknu ji a ona se jen zasměje.
„Pořád si říkám, že když už to tehdy dopadlo tak, jak dopadlo, nemuselo by to jen tak skončit,“ vrátím se zpět k původnímu tématu.
„To máš pravdu, nemuselo by,“ mrkne na mě a tajuplně se usměje. „Asi by se ti mohla hodit informace, že ho Martin zná.“
„Ty ses ho na mě zeptala i přes můj zákaz?“ vyhrknu příkře i hlasitěji, než bych chtěla.
„Prostě mi to nedalo,“ pokrčí rameny. „Navíc teď by se ti to mohlo hodit.“
„To máš asi pravdu,“ přiznám neochotně.
„Mám teda přes Martina zjistit víc?“ zvedne tázavě obočí.
„Zkus to,“ dám jí své svolení. Mám ovšem pocit, že by to udělala i bez něj. „Asi to bude jediný způsob, jak se k němu dostat blíž.“
„Mimochodem, jmenuje se Mirek,“ oznámí mi a pak se zakousne do chlebíčku. Mně se v tu chvíli vybaví vzpomínka, jak mi tiskl ruku na seznámení a do ucha křičel jeho jméno, abych ho přes hudbu slyšela. Když se však pokusím vybavit si víc, opět narazím na černou skvrnu v mé mysli.
Znovu k němu zabrousím pohledem. Mirek právě odnesl hrnek od svého čaje, oblékl si bundu a chystá se vyjít z kavárny. Kousek přede dveřmi ven zachytí můj pohled. Rozpačitě se usměje, zrudne a přidá do kroku, aby byl co nejrychleji pryč.
Mnou při tom projede vlna nejistoty spojená se zvláště nepříjemným pocitem.

* * * * *

Učení na opravný test z účetnictví jde ten den stranou. Nervózně vysedávám u svého počítače, zabíjím čas hraním přihlouplé počítačové karetní hry a čekám, až se Ivana konečně ozve s tím, co zjistila. V hlavě se mi honí nejrůznější scénáře, jak by to celé mohlo dopadnout. Jediné, co si má bujná fantazie v tuto chvíli ovšem nechce připustit je představa, že by o mě Mirek neměl zájem.
Jsem pekelně nervózní. Během čekání si netrpělivostí rozkoušu ret do krve. Večer už to nevydržím a rozhodnu se své čekání ukončit.
Tak co? Zjistil Martin něco?“ napíšu Ivaně na Facebooku jasnou zprávu.
Moc dobře to nevypadá.“ odepíše mi a přidá smutného smajlíka.
Jak to?“ vyťukám pohotově a snažím potlačit malý nával zklamání.
Martin ti to zítra řekne.“ přijde mi odpověď, která mě zrovna dvakrát nepotěší.
Nemůžeš něco aspoň naznačit?“ dožaduju se.
Ivana si mou otázku sice přečte, ale přestože je on-line až do noci, nijak na ni neodpoví. Zrádkyně!

* * * * *

Když druhý den večer vystupuju z tramvaje, jsem jako na jehlách. Nejistota a především strach, jaké pro mě má Martin zprávy, mě zvládly dokonale rozhodit na celý den a s každou minutou, kdy jsem se blížila k tomuto místu, se stupňovaly.
Mám docela velké zpoždění, takže ke klubu, před kterým máme sraz, musím běžet. Na vysokých podpatcích v krátkých šatech mi to dá docela zabrat.
Všichni už tam netrpělivě přešlapují. Pokývnutím jim odpovím na pozdrav a udýchaně funím. Martin mě z mého náročného běhu nenechá ani vzpamatovat a rovnou si mě odvede o kousek dál z doslechu ostatních.
„Mirek ti posílá tohle,“ pronese, přičemž mi podá igelitovou tašku, v níž je pečlivě složený můj kabát.
„A nějaký vzkaz k tomu nepřidal?“ nadhodím zvědavě.
„Přidal,“ přikývne a nervózně se poškrábe ve vlasech. „Prý se ti za všechno moc omlouvá. Hlavně za tu silvestrovskou noc.“
„Cože?“ vyhrknu a pozvednu zmateně obočí.
„A taky tě prosí, aby ses ho nesnažila kontaktovat ani s ním mluvit, když se setkáte,“ řekne rychle a sklopí hlavu, jakby mu bylo trapné něco takového vyřizovat. „Víš, on má přítelkyni. Je s ní už docela dlouho a nechce ten vztah zničit kvůli jedné noci s tebou.“
Brada mi spadne údivem pomalu až ke kolenům. Najednou nevím, co na to mám říct. Úplně mi došla veškerá slova. Jediné, na co se vzmůžu, je upřené zírání na Martina.
„Promiň,“ zašeptá, jako by za to mohl on.
Pouze zakroutím hlavou a pokynu mu, aby se připojil k naší skupince v čele s Ivanou, která na nás zuřivě mává, abychom si pospíšili.
„Přijdu za chvilku,“ zašeptám. Martin mě povzbudivě poplácá po rameni a pak s ostatními zmizí v klubu. Já ještě dlouhou dobu stojím venku se zklamaným výrazem v obličeji a igelitovou taškou v ruce.

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz