Bře 25, 2013 - Povídky    3 Comments

Kluk z vlaku

„Dneska je opravdu den blbec,“ postěžuju si nahlas sama sobě, jelikož v mém okolí se momentálně nikdo, komu bych to mohla sdělit, nenachází.
Pondělí je kritické samo o sobě. Napřed jsem musela usazená v lavici přetrpět osm hodin, pak jsem trčela ve škole do šesti kvůli studentské schůzi, která je stejně k ničemu, jen ubírá studentům jejich volný čas, a ještě k tomu zmoknu, jelikož jsem si ráno ve spěchu zapomněla vzít deštník. Takovou smůlu můžu mít opravdu jen já. A ještě k tomu má ten zatracený vlak zase zpoždění.
Když se po dvaceti minutách čekání konečně uráčí přijet, jsem promočená do poslední nitky. Bezmyšlenkovitě nastoupím do prostředního vagonu. V tuhle pozdní dobu už ani moc lidí nejezdí, takže o místo není nouze a nemusím se mačkat v uličce mezi opilcem, z nějž lihové výpary táhnou na kilometry daleko a upocenou ženskou, která táhne tašky s nákupem zásob, jako by měla živit polský zájezd.
Složení cestujících je podobné, jako vždy v podvečerní hodiny. Chlápek středního věku cestující nejspíše z práce, nějaký dědula v otrhaném oblečení, dvě důchodkyně a… Zarazím se. Na druhém konci vagonu sedí kluk v riflích a černé mikině. Vlasy odstínu špinavý blond má krátce střižené a celkový dojem dokreslují modré oči schované pod skly brýlí. Mám pocit, že hezčího kluka jsem nikdy neviděla.
Vlak se rozjede a cukne sebou. Mám co dělat, abych nespadla. Upoutám tím jeho pozornost. Podívá se na mě a koutky mu zacukají. Musím vypadat opravdu úchvatně. Z vlasů mi kape voda, make-up mi stéká po obličeji, oblečení mám promočené a ještě se málem natáhnu, když na něj zírám s pusou dokořán. Raději zaberu nejbližší prázdné místo a doufám, že si nevšiml toho, jak jsem zčervenala.
Než opustím vagon, věnuju mu ještě jeden pohled. On jej zachytí.
Z hlavy toho kluka za celý den už nedostanu. Možná ani nechci. Dokonce mi vleze i do snů a nenechá mě k v klidu spát. Asi začnu věřit na jednu z těch naivních blbostí, jako je láska na první pohled…
Druhý den napjatě očekávám, jestli jej opět uvidím. Nechala jsem si ujet dva vlaky jen proto, abych jela ve stejnou dobu jako včera a zvýšila tím šanci potkat ho. Nastoupím i do stejného vagonu. Nedočkavě se rozhlédnu. Sedí opět na stejném místě.
Sesbírám všechnu odvahu a přijdu k němu.
„Můžu si přisednout?“ zeptám se, ačkoliv ve vagonu jsou téměř všechna místa prázdná.
„Jistě,“ usměje se a položí svůj černý batoh vedle sebe, aby mi udělal místo naproti něj.
Celou cestu jsem nervózní. Marně se snažím najít vhodnou větu, kterou bych začala konverzaci. Vrhám po něm kradmé pohledy. Jeho přítomnost mě vyvede z míry tak, že málem zapomenu vystoupit.
Tímto vlakem jezdím už třetím rokem a nikdy jsem ho tu nepotkala, proto mě přítomnost krásného neznámého i další den mile překvapí. Můj plán přisednout si však nevyjde. Tentokrát má s sebou společníka. Po celou dobu nad něčím debatují a já mám prostor si jej pořádně prohlédnout. Když vystupuji a on se na mě usměje, mám jasno. Toho kluka prostě musím poznat!
Tentokrát si nemusím ani nechávat ujet dva vlaky. Kvůli nějaké nehodě prostě nejedou. Zrovna, když mám na večer něco domluveného a potřebovala bych být co nejdřív doma. Jediným pozitivem na tomto selhání vlakového systému je, že opět potkám jeho. Sedí na svém obvyklém místě. Nějak však ztratím odvahu a mé přesvědčení, že jej dnes konečně oslovím, je rázem ztraceno.
V půli cesty vlak opět zastaví a průvodčí nám mile oznámí, že vlak bude stát minimálně čtyřicet minut. Přitom mile dodá, aby ten, kdo spěchá, šel pěšky.
„To snad nemyslí vážně!“ zakřičím přes celý vagon. Prudce se postavím, abych se podívala z okna, co se zase děje.
„Bohužel myslí,“ ozve se za mnou hlas toho kluka a já cítím, jak přistupuje ke mně. Zastaví se těsně za mými zády a přes mé levé rameno také pohlédne z okna. Cítím jeho vůni a a srdce mi bije tak, že to určitě musí slyšet i on.
Po chvílí zírání z okna, kdy ani jeden z nás stejně nic nezjistil, se mírně odtáhne. Otočím se a podívám se mu z těsné blízkosti do tváře. Uvědomuji si, že někoho z tak neuvěřitelně sytě modrýma očima jsem ještě neviděla. Široce se usměje. Nejspíš čeká, až něco řeknu, jenže já jsem jako zhypnotizovaná a nedokážu ze sebe vydat jediné slovo. Pak se otočí a vrátí se na své místo. Sesunu se na sedačku. Zbytek cesty nepřítomně hledím před sebe. Ani nepostřehnu, kdy se vlak znovu rozjede a svůj cíl přejedu o dvě stanice.
Páteční cestování je pro mě noční můrou. Vlaky jsou vždy abnormálně nacpané k prasknutí. Nastoupím opět do prostředního vagonu, i když se zdá nejplnější. Což jak hned zjistím, nebylo pouze zdání. Volné místo je jen u něj a u důchodkyně s nákupními taškami sedící o sedadlo před ním. Alespoň mám záminku k němu přisednout. Vydám se rovnou na druhý konec vagonu, kde sedí na svém obvyklém místě. Nadechuji se, abych ho pozdravila, když si všimnu blondýnky malé postavy, jak se ptá, zda je tam volno a sedá si naproti něj. Chvíli zůstanu překvapeně stát. Otráveně si pak přisednu k důchodkyni. Po chvíli uslyším hlas toho kluka a zvonivý smích té blonďaté hvězdy. Raději si dám do uší sluchátka.
Po dvoudenním volnu se do školy i celkem těším. Vlastně, netěším se na úmorné sezení v lavici, ale spíše na na cestu vlakem domů. Když to nevyšlo v pátek, vyjde to dnes. Zklamáním pro mě tedy je, když projdu všechny vagony a toho tajemného  neznámého neobjevím.
Nejede ani další den. A nedočkám se jej ani v nadcházejících týdnech…

- – – – -

Je až podivuhodné, jak jsou hradištské ulice i obě náměstí v neděli odpoledne vylidněné. Procházím po náměstí a snažím se najít kavárnu, v níž mám mít sraz s kamarádkou. Z kabelky, v níž se nachází vše možné, co bych někdy v budoucnu mohla náhodou potřebovat, vylovím mobil, který před chvíli pípnutím ohlásil příchozí SMS, abych z ní zjistila, že Bára bude mít dvouhodinové zpoždění, protože jí ujel autobus.
Zhluboka si povzdechnu. Mám sama trávit dvě hodiny ve městě, které ani pořádně neznám. Všechny obchody jsou zavřené a nic zajímavého nebo zábavného tady taky nenajdu. Asi bude nejlepší najít konečně tu kavárnu a odklidit se tam. Rozhlédnu se kolem sebe.
Pohled se mi zastaví na klukovi opírajícím se o Mariánský sloup. Modrá košile a džíny, krátké vlasy barvy špinavý blond a ten neuvěřitelně kouzelný úsměv. Okamžitě mi dojde, o koho se jedná. Ten kluk z vlaku… I když je to už dobré tři měsíce, co jsem jej viděla naposled, opět se mi rozbuší srdce. Zachytí můj pohled. Naše oči se na chvíli střetnou a on se mírně pousměje. Já mu úsměv opětuji.
Kdybych věřila na osud, řekla bych že tohle prostě nemůže být náhoda. Kamarádce ujede autobus a najednou se tu objeví on. Ne, tohle prostě není náhoda! O možnost oslovit ho už ve vlaku jsem přišla, nabízí se mi ale teď. Musím to udělat!
Nenápadně se podívám do displaye svého mobilu. Vytahovat z kabelky zrcátko by bylo divné, obzvláště když mám pocit, že mě onen tajemný kluk z vlaku stále pozoruje. Mám tendenci prohrábnou si vlasy alespoň prsy, ale neudělám to. Zasunu mobil do kapsy. Tak teď nebo nikdy!
Když na něj opět pohlédnu rozhodnutá udělat první krok, všimnu si drobné blondýnky mířící rovnou k němu. Chvíli mi trvá, než v ní poznám tu holku, která si k němu tehdy ve vlaku přisedla. Kluk si jí všimne a okamžitě se jí vydá naproti. Blondýnka se mu pověsí kolem krku a on ji políbí.
Zůstanu stát jako opařená. Chvíli na ně hledím jako bych stále nemohla uvěřit, že je to pravda. Bohužel je! Jsem z toho docela v šoku. Když projdou ruku v ruce kolem mě, ještě se za nimi ohlédnu. Je to celé k vzteku a zároveň k pláči.
Vytáhnu mobil a napíšu Báře SMSku, že dnešní schůzku ruším. Nějak mě na povídání s kámoškou přešla nálada. Zvlášť když si představím, že bych musela dvě hodiny sedět v kavárně sama, zírat do zdi a přemýšlet nad tím, jak jsem nemožná a jaká příležitost mi tehdy v tom vlaku utekla.
Domů se vydám pěšky. Ačkoliv je to nějakým pět kilometrů a mám obuté body na podpatku, nějak nemám chuť sednou do vlaku… A nebudu ji mít nejspíš ještě dlouho!

Věnováno Jirkovi jako poděkování za inspiraci nejen k této povídce  (:

3 Comments

  • To je krásný. Dobře napsaný. Jen je tam pár chyb (jedna hrubka a vynechaná písmena), tak si to oprav ;)
    Pěkně mi to zpříjemnilo dlouhou cestu ze škply autobusem, ve kterém nejezdí modroocí blonďáci. A škoda, že to nemělo happy end :D

    • Děkuji, i za upozornění, chyby hned opravím. Jsem moc ráda, že se Ti to líbilo. :) A happy end bude třeba u další povídky… :D

  • Super, fandím, sám mám podobnou zkušenost…ale ty máš dar to podat jako neobyčejný příběh,tímto tu tuším i jisté literální nadání. jen tak dál! myslím, že všechno špatné je pro něco dobré.. :)

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz