Čec 5, 2012 - Ze života    6 Comments

Odchod z internátu aneb Útěk z vězení

   Pobyt na internátu je bezpochyby jednou z nezapomenutelných zkušeností do života. Ani mě tato zkušenost neminula. S nástupem na střední školu přišla i změna bydliště. Zpočátku to bylo místo, kam jsem jezdila s odporem. V průběhu času se ale můj názor radikálně změnil a byly chvíle, kdy jsem se tam i těšila.
   Internát mi hodně věcí dal. Především nové přátele. Ačkoliv jsem bývala spíše uzavřený člověk, naučila jsem se komunikovat s naprosto neznámými lidmi. Přibylo také nových poznatků. Díky řádu internátu jsem se hodně osamostatnila, naučila starat sama o sebe a dá se říct, že i ve velké míře odtrhla od rodičů a jejich neustálé péče.
   Hlavní věcí, nad kterou bych se však chtěla pozastavit v tomto článku, není to, jak mě deset měsíců bydlení mimo domov změnilo, ale ráda bych jej věnovala našim vychovatelkám.
   Náš internát byl malý a čítal pouze dvacet lidí. Nebylo tedy potřeba více než dvou vychovatelek. První měsíc se zdálo, že se s nimi budeme míjet pouze při příchodu ze školy a odchodu z budovy internátu, případně při kontrole dodržení večerky. Opak byl pravdou…
   Jak jsem brzy poznala, paní vychovatelky měly nejspíše v mládí ambice stát se spisovatelkami. Bohužel jim ale tenhle plán nevyšel, proto se literárně projevovaly jinak. Každý den jsme nacházeli na nástěnce vzkazy, které se podobaly románům na pokračování, o tom, jaký máme na pokoji bordel. A musím uznat, že měly opravdu velké nadání, protože vylíčit jedno tričko přehozené přes židli jako neskutečný nepořádek, který vznikne po výbuchu minimálně atomové bomby, vyžaduje velké úsilí a také značnou dávku talentu a fantazie.
   S úklidem je také spojeno vynášení koše, což byl klíčový problém všech dnů. Normální člověk vynáší koš tehdy, když je plný. Tady tomu bylo jinak. Oblíbenými větami našich vychovatelek totiž byly otázky: „A koš bude vynášet kdo?“, „Máte vynesený koš?“ či povely: „Koš! Vynést! Hned!“ Pokud jedna z nich takovou větu použila, bylo nám jasné, že i když jsou v koši dva igelitové sáčky, obal od sýra a krabička od silonek a vynášet ho je zbytečné, není jiná možnost.
   Je až zvláštní, kolik nepříjemností může takový nevynesený koš způsobit. No jen si to představte. Je prosincové ráno, celou noc jste špatně spali, bolí vás hlava. Ráno zaspíte, protože se vám nechce z vyhřáté postele, a pak doslova lítáte po pokoji, aby jste stihli přijít do školy včas. Venku prší, je tam zima, vy nemáte deštník a čeká vás dlouhá půlhodinová cesta do školy, kterou musíte absolvovat v botách na podpatku, které jsou značně nepohodlné. Vycházíte z internátu, spěcháte a za vámi se ozve protivný hlas vychovatelky: „A koš bude vynášet kdo?“ Pokud máte pocit, že koš vynést nepotřebuje, tudíž se pro něj nevrátíte, vychovatelka vám po příchodu ze školy důrazně vysvětlí, že váš pocit opravdu nebyl správný.
   Zajímavé byly také jejich záliby. Mimo psaní románů o neuklizených pokojích bylo jejich velkým potěšením mytí čistých skleniček, skládání dálkových ovladačů podle velikosti nebo rovnání květináčů na okně ve společenské místnosti. Vydržely se tím bavit klidně i hodinu a to vždy, když jste navštívili společenskou místnost s někým opačného pohlaví a vyžadovali trochu soukromí.
   Velmi podivuhodné byly jejich argumenty. Na stížnosti nám bylo odpovídáno: „Napište e-mail rektorovi!“ Nutno dodat, že když se kamarád odvážil řešit problém s rektorem, měl z toho nemalé problémy. Další debaty pak často končívaly větami typu: „Přestaňte tlamovat!“, „Mě nepřekřičíte! Na to jste moc malý pán!“ a když vychovatelce došly argumenty, odkázala nás do určitých mezí větou: „Já stejně vím, že se sem vracíte opilý!“ 
   V důsledku ekonomické krize se šetřilo, na čem se dalo. Toaletní papír jsem dostávali na příděl, protože se jim zdálo, že máme velkou spotřebu, a občas nám v zimě zapomněly zatopit.
   Zažili jsme si tam také událost jako z detektivního příběhu. Ona „záhada ztraceného klíče“ byla spíše komedie, avšak vychovatelka to brala smrtelně vážně, když po nás křičela, že někdo ukradl klíč od dveří vedoucích do dvora, přičemž většina vůbec nevěděla, o jaké dveře se jedná. Celá rudá vzteky s infarktovým výrazem v obličeji vyhrožovala přivoláním policie, prohledáním pokojů a nebyla by to ona, kdyby nám nezakázala vycházky až do té doby, než se klíč najde. Překvapivě se onen klíč našel hned na druhý den a samozřejmě o něm nikdo z ubytovaných nevěděl.
   Za zmínku také stojí, když mého kamaráda poslala měnit žárovku. Nad jeho námitkou, že je to pod proudem a mohlo by ho to zabít, pouze mávla rukou se slovy: „Ale nic tě nezabije!“
   Velmi specifický byl jejich přístup k návštěvám na pokoji. Když jsem jednoho večera navštívila svého kamaráda na pokoji, abychom si spolu popovídali, rozrazila bez klepání dveře a začala po mě řvát, že jsem trapná. Mimo jiné nám pak bylo řečeno, že každé přátelství mezi mužem a ženou končí sexem a naše kamarádství je pouze oddalovaný sex, tudíž si vychovatelka nepřeje, abychom se spolu stýkali.
   Dříve mě výlevy našich vychovatelek nehorázně vytáčely, teď mi vzpomínky na ně přijdou spíše k smíchu. Příští školní rok mě čeká bydlení na privátu. Zbavím se tedy jejich věčného kontrolování, otravných keců a blbých hlášek. Před pár dny se za mnou naposled zaklaply internátní dveře, odejela jsem domů a už se tam nevrátím. Přestože pro mě tento odchod je doslova útěk z vězení, bude mi prostředí internátu a vše, co je s ním spojeno, docela chybět.

6 Comments

  • Ten laxní tón kdy směle prohlásila:“Ale nic tě nezabije…“ nikdy nezapomenu :).

  • tak vidim, ze je to na domovech mladeze asi vsude stejny, taky jsem se na ne vysral a radsi denne dojizdim 50km do skoly… padlo par sprostych slov, vysmival jsem se jim do ksichtu a nedelal jsem si vubec nic z jejich nesmyslnych kecu

    • On by internát sám o sobě špatný nebyl, tam jde pouze o ty vychovatelky… Ono vychovatelství totiž asi není povolání, ale psychická nemoc. Ještě jsem se nesetkala s nikým, kdo by řekl, že má na internátu normální vychovatelku. A vedení školy se pak diví, že na internátu nechce nikdo být…
      Jinak, nezkoušel sis najít třeba privát? To by možná bylo lepší než dojíždění… ;)

  • Dobře podaný článek, takový, na který budeš s úsměvem vzpomínat.
    Též jsem na internátu a můžu potvrdit, že na hlas vychovatelky z nižšího patra neodpovídáme jinak než „Drž hubu!“. Ale naštěstí jsem schytal vychovatele naprostého kořena, takový ten člověk, co má vlastní svět a všechno mu je tak jedno a když s ním člověk vychází, zamete průser s vykopnutými dveřmi pod koberec… :) :D

    Takže, je to jenom o tom, jaké jsou vychovatelé/ky, vaši spolubydlící (chrápe..!) a do jakého komunistického pajzlu (v mém případě) jste to vlastně zapadli. Shrnuto, zlatě privát, nebo dojíždět. ;)

  • Nikdy nezapomenu jak sem se smala ,kdyz s klidem prohlasila “ ale nic te nezabije “ :DDDDD

    • Tohle bylo fakt nezapomenutelné… :D Jedna z věcí, na kterou vzpomínám nejčastěji. :D

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz