Říj 3, 2013 - Povídky    2 Comments

6. března

Marek
Ležím jen tak na posteli a tupě zírám do zdi. Už dvě hodiny jsem měl sedět nad německýma slovíčkama a pak překládat francouzské věty. Nedokopal jsem se však ani k jednomu. Pokaždé, když otočím hlavu ke stolu a můj pohled padne na hromádku učebnic a sešitů, radši ji zase otočím zpátky a očima mapuju bílý strop nebo protější zeď, kde je ještě hřebík, na němž kdysi visela fotka Niny.
Poslední dny si nemůžu pomoct. Mám ji pořád v hlavě a téměř všechny moje myšlenky patří jí. Už je to víc jak měsíc, co se mi zase začala vkrádat do snů. Když ji pak ráno potkám v parku oddělující naše školy, nejsem schopen se ten den na nic soustředit. Ona už mi nevěnuje ani pouhý pohled. Nedivím se, když jsem jí tak ublížil. Sám nikdy nepochopím, proč jsem se s ní před půl rokem jen tak zničeho nic po krásném téměř ročním vztahu rozešel. Jediný důvod, který mě napadá je, že jsem prostě byl blbec. Teď bych zase nejradši Ninu držel ve své náruči a tentokrát bych ji už nepustil.
Vyhrabu z kapsy mobil, abych zavolal Janě. Jsou nejlepší kámošky, určitě mi něco poradí. Zvedne mi to téměř ihned. Okamžitě na ni vysypu co bych potřeboval.
„Marku, radím Ti dobře, vykašli se na to!“ ozve se po chvíli ticha Janin skleslý hlas a vzápětí mi to položí. Je to skoro k vzteku…
Ne, nevykašlu se na to! Co na tom, že mám jen domácí džíny. Nepřevlékám se, hodím na sebe ještě koženou bundu a aniž bych se zdržoval hledáním deštníku, vyběhnu ven. Musím za Ninou, musím s ní mluvit, musím dát všechno do pořádku. Celou cestu až k jejímu domu běžím. Chci tam být co nejdřív. Vůbec nevím, co jí říct, ale na to, abych vymýšlel narychlo nějakou řeč jsem moc rozrušený. Navíc, stejně bych něco vymyslel a pak to před ní ze sebe nedokázal vysoukat.
Kousek před jejím domem se zastavím, abych tam nepřišel udýchaný. Srdce mi prudce bije, jsem si téměř jistý tím, že odtud budu odcházet s vědomím, že její fotku zase můžu pověsit na zeď.
Pak ji ale uvidím. Jde po boku nějakého vysokého nagelovaného frajera. Jejich ruce jsou propletené a on nad Ninou drží její červený deštník s orientálními vzory. Zastaví se před domem, chvíli si něco říkají. On ji pak políbí a předá jí její deštník. Nina mu pošle vzdušný polibek, přesně tak, jako ho kdysi posílala mně, a zmizí uvnitř domu.
Zůstanu stát jako opařený. Z kapsy vytáhnu mobil a podruhé za dnešní den vytočím číslo Jany.

Nina
Asi bych měla na Marka už jednou provždy zapomenout. Bude to to nejlepší, co můžu udělat. Navíc teď, když se objevil Robert. Janin bratranec se mi vždycky tak nějak líbil. Vypadá to, že má taky zájem. Tak proč se dál trápit kvůli Markovi?
Dneska si dám na svém vzhledu pořádně záležet. Obléknu svoje nejlepší džíny a k tomu fialovou košili. Kratší blond vlasy sepnu fialovou sponkou. Do fialova pak sladím i své líčení a doplňky. Jediné, co mi k tomu celému neladí je můj oblíbený deštník.
S Robertem jsme si domluvili schůzku v parku. Čeká tam na mě opřený o strom. Zářivě se usmívá a neobyčejně mu to sluší. Jako vždy je skvěle upravený. Pečlivě vytvořený rozcuch černých vlasů trochu zkazil drobný déšť, ale i tak musím uznat, že vypadá krásně. Srdce mi bije jako by chtělo vylétnout z hrudního koše.
„Ahoj, kočko,“ přivítá mě. Jsem z něj úplně v transu. Cítím, jak se mi proti své vůli hrne krev do tváří.
Pod můj malý deštník se kupodivu schováme oba. Ačkoliv venku prší stále víc a víc, nějak se nedonutíme zalézt do kavárny. Celou dobu se procházíme parkem. S Robertem je mi hodně příjemně. Drží mě za ruku, cítím jeho blízkost i jeho vůni a pohledy do jeho očí mě vynáší do nebe.
V jednu chvíli si vzpomenu na doby, kdy jsem se tady procházela s Markem. Pak tuto myšlenku ale zaplaším. V podstatě je to už dávno a nebudu si přece kazit krásné odpoledne.
Když se loučíme před naším domem, domluvíme si další schůzku. Robert už je téměř na odchodu, když si mě přitáhne a krátce políbí. Překvapí mě to. Roztřesou se mi kolena a rozzáří oči. Usměje se a pohladí mě po tváři. Převezmu od něj deštník. Úsměv mu samozřejmě opětuji. Než mi zmizí z dohledu, pošlu mu ještě vzdušný polibek.
Po dlouhé době zase cítím, jak mi zamilovanost stoupá do hlavy. Prázdné místo po Markovi někde tam uvnitř mě se pomalu ale jistě začíná plnit. Přesně na tohle jsem celého půl roku čekala!

Robert
V duchu musím pořádně zanadávat. Kdybych tu sázku nepotřeboval vyhrát, asi se na to vykašlu. Na březen je neobvyklá zima a navíc hustě prší. Sice jsou to jen drobné kapky, ale i ty dokážou hodně. Především mi ničí účes. Divím se, že jsem ochotný tohle trpět kvůli nějaké holce. Ovšem mladá naivní Nina je ten nejlepší a dá se říct, že i nejjednodušší, objekt ke splnění mé sázky. A těch pět tisíc a pár flašek drahého alkoholu mi za to rozhodně stojí.
Nina se objeví přesně ve smluvený čas. U holek je to neobvyklý úkaz. Vlastně, ona je první, která přišla na čas, a to jich před ní nebylo málo.
Je to opravdu hezká holka. Krásně se usmívá. Kdyby věděla, co mám vlastně v plánu, nejspíš by jí úsměv ztuhl. Asi můžu děkovat bohu, že to neví. A zároveň doufat, že jí to moje aktivní sestřenice nevykecá.
„Ahoj, kočko,“ pozdravím ji a sleduji, jak pomalu rudne. Panebože! Ta holka zrudne už jen při pozdravu. Určitě s ní bude trochu víc práce, než jsem původně očekával.
Nacpat se pod její deštník, který vypadá nehorázně ujetě, je docela zážitek. Oběma nám prší na záda. Jí to očividně přijde romantické. Nechápu, proč si nemůžeme někam sednou a musíme jako pitomci chodit po parku. Snažím se pořád něco plácat, aby se nenudila. Chvílemi mám pocit, že melu čím dál větší blbosti. Tak takhle jsem se kvůli žádné opravdu ještě nesnížil. Fakt se mi hodně uleví, když jí konečně nabídnu doprovod domů a ona souhlasí.
Před jejím domem si domluvíme další schůzku. Tváří se nadšeně, takže by to mohlo klapnout. Přitáhnu si ji k sobě a v rychlosti ji políbím. Potřebuju to trochu urychlit a ona sama by se k ničemu nerozhoupala. Přece jen, sázka má omezenou dobu, na to bych ji dostal do postele mám jen dva týdny. Zbytečné zdržování nepřichází v úvahu.
Jsem už na odchodu, když mi pošle ještě vzdušný polibek. Na jednu stranu je to sladké, stejně ale musím obrátit oči v sloup. Jen doufám, že si toho nevšimla…

Jana
Měla jsem to Nině rozmluvit. Robert rozhodně není kluk pro ni. Je to tak trochu grázlík. A ještě k tomu ta sázka. Vůbec nevím, jak to Nině říct. Přitom pokud se to nedozví ode mě, neřekne jí to nikdo. Zhluboka si povzdechnu, tohle celé budu muset nějak vyřešit. I třeba za cenu toho, že by se mnou neměli mluvit oba do konce mého života.
Na stole se mi rozezní mobil. Skočím po něm jako hladová kočka po myši, s nadějí, že volá Robert nebo s Nina, aby mi sdělili, že ten dnešek padl. Na display však svítí jméno Marek. Ninin bývalý. Vždycky jsem ho měla ráda, i když jí ublížil. Jeden čas jsem se dokonce snažila zařídit, aby se k sobě vrátili. Vidět trápící se Ninu není hezký pohled. Marek taky tehdy vypadal, jako by jej to mrzelo. Pak ale přestal jevit zájem, tak jsem to vzdala a nechala to plavat s tím, že se z toho oba za čas dostanou.
To, co na mě však vybalí mi vyrazí dech. Mám skoro chuť bouchnout hlavou do zdi. Když smůla, tak pořádná.
„Marku, radím Ti dobře, vykašli se na to!“ poradím mu nakonec a okamžitě zavěsím.
V tomto pitomém dnu, kdy sedím u stolu a místo, abych dělala něco produktivního, si okusuju nehty nervozitou, čekám, že se ještě dnes moje nejlepší kamarádka ozve. Nebo aspoň ten mizera Robert by mohl dát vědět.
Jediný, kdo však zavolá, je zase jen Marek. Sakra!
.
.
Té noci si všichni čtyři stoupli k oknu a pohlédli na zatažené nebe. Mraky překrývaly veškeré hvězdy. Jen měsíc v dálce nejasně vystupoval zpoza mraku, jakoby se snažil mít nad celou situací přehled.
Marek na noční oblohu koukal s pocitem naprostého zoufalství. Ačkoliv nikdy předtím nebrečel, teď mu z očí padaly obrovské slzy. Ztěžka je polykal. Měl pocit, že je všechno ztracené. Věděl, kolik toho zkazil. Pošlapal si vlastní štěstí a nechal si doslova pod rukama utéct to, na čem mu vlastně nejvíc záleželo. A to jen a jen vlastní vinou. Najednou pro něj vše ztrácelo smysl. Pohled na březnové nebe pak tenhle dojem ještě umocňoval.
Nina se slastně usmívala. Ani si to sama neuvědomovala. Od té doby, co se s ní Robert před domem rozloučil, se nemohla zbavit toho krásného téměř povznášejícího pocitu. Cítila se zase po dlouhé době šťastná. A také zamilovaná.
Robert víc než na nebe zíral na špinavou ulici, kde pobíhal potulný pes a vyhrabával z popelnice odpadky. Na jeho tváří také zářil úsměv a po celém těle se mu rozléval vítězný pocit. V duchu musel sám sebe pochválit. Udělat hodně dobrý tah. Naivně zaláskovaná Nina je přesně to nejlepší, co ke splnění své sázky potřeboval.
Nejhorší pocit ze všem měla té noci asi Jana. Jako na pouhou pozorovatelku to na ni dolehlo ze všech nejvíc. Nesnášela Roberta, svého milovaného bratrance, který se tak hnusným způsobem rozhodl zneužít její nejlepší kamarádku. Zároveň věděla, že jeho úmysl nemůže Nině odhalit. Je tvrdohlavá, stejně by ji neposlouchala a určitě by ji obvinila z toho, že jí chce jen ničit štěstí. Celé to pak podtrhoval zoufalý Marek. Tak ráda by mu pomohla, ale nevěděla prostě jak.
Všechny čtyři pak zhruba ve stejnou chvíli proud myšlenek donutil položit stejnou otázku: Jak to vlastně bude dál?

2 Comments

  • Přečteno podruhé s delším odstupem, dojem stále výborný, touha po pokračování ještě větší!

    • Teď jsem na psaní neměla strašně dlouhou dobu čas, každopádně nad pokračováním stále přemýšlím. ;)

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz