Úno 16, 2018 - Povídky    No Comments

Jeden červnový den

Bylo to strašně jednoduché,“ švitoří Táňa a poskakuje vedle mě. „Tak lehký test jsem ani nečekala. Určitě jsem ho napsala na jedničku. Rozhodně mi to vylepší známku. Vůbec bych nemusela mít na vysvědčení dvojku.“
Pohrdavě si odfrknu. Dvojka na vysvědčení… Její starosti bych fakt chtěla mít. Stejně jako její schopnosti a znalosti, abych taky mohla říct, že ten test byl strašně jednoduchý. Pro mě to byl nadlidský výkon. Mořila jsem se s těmi pitomými příklady nejdéle ze všech a stejně je mám všechny špatně. Ani v jednom případě jsem se prostě nedopočítala ke správnému výsledku, i když jsem do toho dala veškeré své matematické schopnosti, které jsou u mě bohužel velmi chabé.Kdyby šlo jen o jednu zkaženou písemku, mávnu nad tím rukou. Jenomže já takhle podělala za tenhle rok všechny. Vlastně tohle byla poslední možnost, jak zachránit, co se dá, a vyhnout se tak potupnému reparátu, popřípadě opakování celého ročníku. Tuhle šanci jsem ovšem projela na celé čáře. Teď už je mi naprosto jasné, že propadnu. A propadnout ve třeťáku z matiky není zrovna něco, na co by člověk mohl být hrdý.

Navíc dnešní pětka, kterou jsem vyfasovala při zkoušení z chemie, mi zrovna taky dvakrát nepřidala. Ještě jedna taková a nejspíš tohle léto nestrávím jen učením matiky, ale přidám k tomu i další příšerný předmět.
Fakt nechápu, jak tam mohla dát tak snadné příklady,“ pokračuje moje nejlepší kamarádka, aniž by si všímala mého zarytého mlčení a naštvaně semknutých rtů.
Mohla bys, prosím, chvíli mluvit i o něčem jiném, než o učení?“ vyjedu na ni ostře. Táňa na mě překvapeně vykulí své velké zelené oči.
Tobě to vadí?“ zeptá se zcela nelogicky.
Hádej!“ prsknu ironicky a ona se zatváří tak ublíženě, až je mi jí skoro líto.
Promiň,“ sklopí zrak k zemi. „Já jen, že mi na mém prospěchu záleží. Nemůžu za to, že tobě ne.“
Musím se kousnout do rtu, abych na ni nezařvala. Copak vážně nechápe, že dělám, co můžu?

Navíc jsem ti několikrát nabízela, že se s tebou na tu matiku podívám. A nejen na ni“ připomene mi.
Jasně,“ zavrčím. „Ale vždycky, když jsem to opravdu potřebovala, měla jsi něco důležitějšího – musela ses učit, aby ti náhodou neklesl průměr.“
Tímhle ji úplně rozhodím. Začne se jí třást brada, jakoby nabírala na pláč. Očividně ji došla veškerá slova. Na svou obhajobu nemůže říct absolutně nic, jelikož jsem měla pravdu. Pomoc s učením mi sice nabízí často a ochotně, ale pokaždé, když je potřeba její nabídku zrealizovat, tak nemůže, protože, jak mi vždycky zopakuje, sama má své práce s učením víc než dost.

Nečekám, až se Táňa vzpamatuje. Místo, abych ji jako každý pátek doprovodila na autobusové nádraží, zamířím na zastávku MHD. Ani se s ní nerozloučím. Prostě ji nechám stát v půlce ulice a rychlými kroky odcházím pryč. Zkouší na mě volat, já však dělám, že ji neslyším. Na zastávce nasednu do prvního trolejbusu, který u ní zastaví, aniž bych se zajímala, jestli mě vůbec dopraví na správné místo.
Stále častěji přemýšlím, proč jsme s Táňou vůbec kamarádky, když jsme každá jiná a většinu času si akorát tak lezeme vzájemně na nervy. Pokaždé pak dojdu k jedinému závěru – prostě jsme na sebe zbyly. Už od prváku se mnou nikdo kamarádit nechtěl a ona na tom byla snad ještě hůř. Mě aspoň spolužáci nechali v klidu a bez povšimnutí žít, zatímco u ní hledali každou příležitost, aby se jí mohli posmívat. Ačkoliv jsem se už nespočetněkrát zařekla, že takové přátelství nemám zapotřebí, stejně se mi Táni vždycky zželí nebo si uvědomím, že ji tak trochu potřebuju, abych si vůbec měla čas od času s kým aspoň trochu normálně popovídat. Když nepočítám svého přítele Ondru, Táňa je jediný člověk v mém okolí, kterému můžu aspoň trochu důvěřovat.
Z trolejbusu vystoupím až na konečné. Samozřejmě jsem sedla do špatné linky a skončila tak na druhé straně města. Další ve směru k našemu sídlišti jede až za hodinu a patnáct minut. Otráveně si dřepnu na lavičku. Červen je letos horký a slibuje teplé léto. Krásné prázdniny, které mi nebude dopřáno si náležitě užít. Sluníčko nepříjemně pálí. Mám šílenou žízeň, ale PET lahev vody v mém batohu je úplně prázdná.
Zhluboka si povzdechnu a začnu v duchu přemítat, jak mojí matce můj totální studijní neúspěch oznámím.

- – – – -

Doma mě přivítá vzteklé třískání nádobí a mámino hlasité klení vycházející z kuchyně. Nálada mi klesne ještě víc, pokud to teda vůbec ještě jde. Nejradši bych se otočila a na pár hodin zmizela, než se mamka zase uklidní. Dneska opravdu nemám sílu na její výstup, při kterém si bude vylévat všechnu svou zlost.
Ty už jsi doma?“ zavolá na mě, čímž mi útěk znemožní.
Jo,“ potvrdím jí neochotně a přišourám se do kuchyně našeho malinkého bytu se dvěma pokoji, kuchyňským koutem umístěný v místnosti, které by se s trochou dobré vůle dalo říkat obývák nebo jídelna, a starým bytovým jádrem s koupelnou, páchnoucím zatuchlinou, kterou je nemožné vyvětrat. Děsivě šedé linoleum a prošlapané koberce by chtěly vyměnit, zdi by nutně potřebovaly vymalovat a nábytek je značně opotřebovaný. Není se ani čemu divit, když je starý tak, že by s přehledem mohl učit dějiny minulého století.
Bydlení tu není zrovna dvakrát příjemné, ale na nic jiného nemáme peníze. Teda alespoň podle mojí matky ne. Kdyby se ovšem jen trochu snažila, našla si pořádnou práci, ze které by ji po několika měsících nevyrazili, mohlo by být všechno jinak. To by ovšem musela aspoň trochu chtít. A ona nechce. Místo toho radši nadává na těžkosti života s dítětem na krku a občas mi dává dost jasně najevo, jaká jsem pro ni přítěž.

Slibovala jsem si, že v osmnácti odtud vypadnu a už mě tady nikdo nikdy neuvidí. Jenže tenhle plán se ukázal jako nereálný. Osmnáct mi bylo před dvěma měsíci. Trčím tu však stále a nejspíš ještě hodně dlouho trčet budu, vzhledem k tomu, že o nikom jiném z mé rodiny nevím vůbec nic a neměla bych kam jít.
V kuchyni něco podivně smrdí. Tipuju to na hrnec na plotně, který podezřele syčí a prská. Matka stojí u dřezu a drhne starý pekáč. Zničila ho před několika měsíci, když v něm zapékala brambory a zapomněla na ně, takže se místo jedné hodiny pekly hodin pět. Práce je to úplně zbytečná, ona mě však přesvědčuje, že ty přiškvařené černé kusy umýt půjdou, takže nemusíme zbytečně utrácet peníze za nový. Zkouší to průměrně třikrát do měsíce – vždycky, když ji něco totálně vytočí nebo když sama ona něco zpacká.
Z jediného pohledu usoudím, že tohle nebude zrovna nejlepší chvíle, abych jí oznámila své studijní výsledky. Vlastně by teď nebylo vhodné zkoušet jí sdělovat cokoliv, co se jen vzdáleně týká mého života.
Stalo se něco?“ zeptám se opatrně.
Mamka se ke mně otočí, přičemž vztekle švihne houbičkou do dřezu, až špinavá voda vystříkne.

Vyhodili mě,“ oznámí mi vztekle. „Na hodinu.“
Proč?“ vyhrknu, ačkoliv důvod tak nějak tuším.
Nestarej se!“ zvýší hlas, přičemž uhne očima, jako by nedokázala vydržet můj přímý pohled. Tím mou domněnku jen potvrdí. Sevřu pevně pěsti a okolo žaludku ucítím zvláštní pocit. Už dlouho jsem měla podezření, že věci a potraviny, které se objevují u nás doma, nejsou odměny k platu uklízečky supermarketu na poloviční úvazek, jak se mi celou dobu snažila namluvit. Navíc jsem si už před pár lety všimla, že když není dostatek peněz, má sklony vypomáhat si menšími i většími krádežemi.
Byla jsem opravdu hodně naivní, když jsem si myslela, že tentokrát se bude chovat jinak, tuhle práci si udrží, naše životní úroveň se tak trochu zlepší a já se konečně za svou matku nebudu muset stydět.

Budeme potřebovat jiný příjem,“ oznámí mi a opět začne drhnout ten zatracený pekáč.
Tak si najdeš novou práci, ne?“
Nevím, jak rychle se mi podaří něco sehnat,“ pohodí hlavou. „Ale ty bys mohla o prázdninách někam na brigádu a aspoň trochu přispět na domácnost.“
To taky půjdu, ale za ty peníze jsem chtěla jet s Ondrou pod stan,“ vyhrknu.
Mně je jedno, co si chtěla,“ odvětí chladně. „Teď budou potřeba peníze jinde. A čas, který bys s ním někde proflákala, můžeš využít užitečně tím, když budeš někde pořádně makat.“
Nevěřícně otevřu pusu a zalapám po dechu. Nejenže se budu celé prázdniny šrotit matiku jako magor, ještě u toho budu muset stíhat práci. Z tolik očekávaného volna mi tak nezbude ani trocha času pro sebe.

To nemůžeš myslet vážně,“ vypadne ze mě.
Můžu a myslím,“ ujistí mě pevným hlasem nepřipouštějícím žádné námitky. „Aspoň budeš jednou trochu užitečná. Osmnáct let tě živím a cpu do tebe peníze, tak mi jednou taky pomůžeš.“
Do očí mi vhrknou slzy vzteku. Mám chuť jí pěkně od plic říct něco nehezkého, ale vím, k čemu by to vedlo. Byla by z toho akorát jedna velká hádka a já nechci zase zažít chvíle, kdy mi bude do obličeje křičet, že mě nikdy nechtěla nebo že jsem stejná jako můj otec, který před povinnostmi a nechtěným dítětem utekl, jako už jsem zažila tolikrát před tím.

Matka se k tomu dál nevyjadřuje. Po několika minutách naprostého ticha, kdy polykám všechna nehezká slova, co se mi hrnou na jazyk, se na chvíli přestane věnovat zničenému pekáči ve dřezu, znovu se na mě letmo podívá a ukáže na bublající hrnec na plotně.
Jestli máš hlad, na sporáku jsou špagety. Vypni je, sceď je a dej si na ně kečup.“
Přikývnu. Poznámku, že špagety s kečupem jsme měli včera i předevčírem a že je vlastně jíme už skoro měsíc, si raději nechám pro sebe. Je to holt levné.

Vypnu starý plynový sporák a nahlédnu do hrnce. Špagety už dávno ztratily svůj tvar. Stala se z nich jedna velká kašovitá hrouda, která se už ode dna připaluje, což má za následek ten podivný smrad. Zvedne se mi žaludek.
Tohle jíst nebudu,“ zamumlám si pro sebe tichou poznámku, ale mamka mě stejně zaslechne.
Tak si třeba umři hlady!“ vřískne na mě. Pak vztekle švihne hrncem hned do dřezu a následně uslyším, jak za sebou třískne dveřmi své ložnice. Takhle posledních pár let řeší všechny své problémy. A ty roky před tím je řešila podobně, jen s tím rozdílem, že tehdy jsme bydlely v garsonce a ona se tedy na celé hodiny zavírala do koupelny.
Žaludek se mi kroutí hlady. Nemám však náladu absolutně na nic, natož abych se pouštěla do vaření.

Zalezu si do svého pokoje. Z batohu vytáhnu svůj stoletý mobil. Je to stařičký model Nokie, který by se víc vyjímal v muzeu, než při běžném používání. Věnoval mi ho Ondra a já si do něj za peníze z minulé brigády koupila předplacenou SIM kartu. O něčem lepším si zatím můžu nechat leda tak zdát. Vytočím na něm Ondrovo číslo. Právě teď totiž nastala chvíle, kdy ho potřebuju mít u sebe. Chci si někomu postěžovat, vymluvit ze sebe všechny křivdy, kterých se na mě dnes život dopustil, nechat se obejmout a utěšovat. Ondra však telefon nezvedá.
Zkouším to celou hodinu, kterou bych měla věnovat chemii, abych mohla zachránit alespoň to málo, co se dá. Nedočkám se však žádné odezvy.

- – – – -

Učebnici chemie nakonec přeci jen otevřu. Bojuju s ní téměř dvě hodiny. Je to však k ničemu. Nedokážu to ani pořádně pochopit, natož si z toho něco zapamatovat. Ondra se za celou dobu neozval, i když na to čekám jako na smilování a mobil kontroluji snad každé dvě minuty. Nakonec mi dojde trpělivost. S chemií i s ním.
Napíšu mu informační SMS, že jdu k němu, nacpu nejdůležitější věci do kapsy a vypařím se z bytu. Mámě se to neobtěžuju oznámit. Stejně pořád trucuje v ložnici.

K Ondrovi to nemám daleko. Bydlí o několik bloků dál v krásném rodinném domku. Většinou mi stačí čtvrthodina rychlejší chůze, abych se k němu dostala. Dneska jsem navíc hnána dostatečnou dávkou vzteku, ukřivděnosti a tak trochu i sebelítosti.
Do ulice, kde stojí jejich dům, doslova vběhnu. Jsem už poměrně kousek od něj, když uvidím, jak z jejich dveří vychází poměrně malá a lehce oplácaná holka s hnědými krátce střiženými vlasy. Za ní se hned v závěsu objeví Ondra. Spokojeně se usmívá a nespouští z ní oči. O něčem spolu mluví. Stojím však moc daleko na to, abych je slyšela. Pak jí Ondra ovine ruce kolem pasu a políbí ji. Nejedná se o kratičkou pusu na rozloučenou, ale dlouhý a vášnivý polibek, při kterém se k sobě pevně tisknou. Celým tělem mi projede nepříjemný pocit. Zůstanu stát jako opařená a zírám na to, jak můj kluk líbá úplně cizí holku.
Hodnou chvíli mi trvá, než si pořádně uvědomím, co to celé vlastně znamená, načež se rozhodnu mezi ně vlítnout a udělat pořádnou scénu. Vzápětí se mi však srdce sevře úzkostí a já nejsem schopná udělat ani krok.
Hnědovláska se mezitím Ondrovi vytrhne a přeběhne na chodník, odkud mu zamává. Pak se vydá směrem ke mně. Kráčí rychlými kroky, ale i tak mám možnost si ji pořádně prohlédnout. Je poměrně hezká. Rozhodně hezčí než já. Navíc má krásně tvarovanou postavu. Velká prsa se jí vyjímají v letním značkovém topu a kratičké šortky zvýrazňují její široké zakulacené boky, zadek i pevná stehna.
Ačkoliv jsem jí původně chtěla zastoupit cestu a nejlépe vytrhat její skvěle sestříhané a pečlivě učesané vlasy, nevzmůžu se vůbec na nic. Ona mě mine, aniž by si vůbec všimla mé existence.
V kapse mi zavibruje mobil, což mě opět vrátí zpátky do reality. Vydoluju ho ven. Zpráva je od Ondry. Pán si nejspíš konečně ráčil všimnout, že jsem ho sháněla. Po té, co si ovšem užil s jinou…
Kdy prijdes? Cekam na tebe.
Znechuceně nacpu svůj prehistorický komunikační přístroj zpátky do kapsy. Teprve teď si uvědomím, že mi po tváři stékají slzy. Pocit, který se ve mně usadil a úplně mi ovládl mysl, nedokážu nijak popsat ani pojmenovat. Jistá jsem si jen jednou věcí – takhle mizerně snad ještě nikdy nebylo.

S Ondrou jsem začala chodit před rokem. Sice se mi hodně líbil, ale zamilovaná jsem do něj nebyla. Každopádně jsem chtěla nějakého kluka, abych se aspoň v něčem vyrovnala svým hezkým, chytrým a oblíbeným spolužačkám. Ondra byl tehdy jediný, kdo o mě projevil zájem.
Jenže po tom roce se stal víc než jakousi „ozdobou“, se kterou se můžu ukazovat před holkami ze školy a chlubit před Táňou, o níž žádný kluk ani nezavadí. Už delší dobu si nedokážu představit, že bych měla být bez něj. A teď si připadám tak nějak podivně zrazená a podvedená.
Z úst se mi vydere hlasité vzlyknutí. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy brečela. Moje matka mě to svých chování odnaučila. Teď se však pláči nemůžu ubránit.
Otočím se a vydám se zpět domů. Slaná voda v mých očích mi značně zhoršuje vidění. Vběhnu do silnice, aniž bych se rozhlížela. Vzápětí uslyším hlasité troubení a polekaně uskočím zpátky na chodník. Řidič mě z otevřeného okýnka počastuje několika nehezkými slovy.
Hlavou mi prolétne, že tento den už by nemohl být horší, i kdyby mě to auto přejelo.

- – – – -

V bytě je dusno a horko. Z ulice ke mně doléhá křik dvou hádajících se mužů. Neslyším, co přesně na sebe pořvávají, ale podle intenzity jejich křiku jde nejspíš o něco hodně důležitého. Celé sídliště se noří do tmy, takže zahlédnout je z okna sedmého patra se mi nepovede. Ať už se jim však stalo cokoliv, rozhodně to nemůže být horší, než to, co jsem během dnešní dne zažila já.
Táňa mi poslala několik omluvných SMS. Slibovala mi pořádné doučování, pravidelnou pomoc v přípravách do školy a nakonec pomalu i modré z nebe. Po dřívějších zkušenostech jsem však ani na pár vteřin nedokázala uvěřit tomu, že tentokrát to opravdu splní.

Matka celý den nevylezla se své ložnice. Několikrát na mě něco nesrozumitelného zakřičela přes dveře, když slyšela, jak kolem nich procházím. Já to však zarytě ignorovala.
Ondra mě naopak bombarduje esemeskami a telefonáty, na které nijak nereaguju. V duchu si stále přehrávám tu scénu před jeho dveřmi. Cítím se přitom pořád stejně mizerně. Mísí se ve mně bolest ze zrady a zároveň vztek. Přitom je mi jasné, že mu to po pár dnech, možná i týdnech, uraženosti odpustím, jen proto, abych o něj nepřišla. Pokud tedy vůbec bude o to odpuštění stát. Pokud radši nebude chtít být s ní než se mnou, což je myšlenka, která mi znovu vhání slzy do i tak dost pláčem nateklých očí.
Tu noc se mi usnout nepodaří. Celou dobu ležím na staré posteli s nepohodlně proleželou matrací a zírám do tmy v pokoji. Přemýšlím při tom, jak je možné, že se téměř všechno dokáže obrátit vzhůru nohama během jednoho pitomého červnového dne.

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz