Bře 5, 2018 - Ukázky z knih    Komentáře nejsou povoleny

Království za lásku

KzL sepie 2

4. července

Nikdy nepochopím, co mě to vlastně napadlo za šílenost! Když jsem tohle oznámila našim, koukali na mě jako na blázna a máma se mě zeptala, jestli nejsem nemocná. Táta ještě dlouho po mém oznámení nedokázal uvěřit, že to myslím vážně. Vlastně jsem tomu nevěřila ani já. A najednou jsem byla tady. A rovnou na dva měsíce.
Prostě jsem se zničehonic rozhodla, že půjdu provázet na hrad. Taková menší barabizna někde na Moravě, o které jsem dřív neměla ani tušení a její jméno jsem slyšela před pár měsíci poprvé. Bez jakýchkoliv znalostí o daném objektu, s mizernými znalostmi dějepisu, bez zájmu o historii. Stále ještě vlastně ani nechápu, jak jsem se sem mohla přes ten přijímací pohovor dostat.

Magdo, vážně si to nechceš rozmyslet?“ podívá se máma téměř s odporem na několik stovek let starou stavbu, kde mě má dva měsíce nechat napospas svému osudu.
Myslím, že mi to tu prospěje,“ prohlásím odhodlaně.
Upřímně, nejraději bych řekla tátovi, ať to otočí a jede co nejrychleji pryč. Ale když už jsem se jednou do toho uvrtala…

Rodiče se na sebe podívají a oba pokrčí rameny. Vystoupíme z auta. Zaparkovat se nám podařilo na parkovišti kousek pod hradem. Trvalo snad celou věčnost, než se nám podařilo ukecat tu protivnou babu, co vybírá parkovné. Pořád nějak nedokázala pochopit, že jsem nová průvodkyně, a tedy jako nový zaměstnanec bych měla mít, jak se zmiňoval kastelán v jednom z instruktážních mailů, parkování zdarma. Je také téměř zázrak, že jsme vůbec našli parkovací místo. Celý plac je doslova narvaný auty všech možných barev, značek i velikostí. A všichni jedou opruzovat na hrad, přestože to většinu z nich ani nezajímá, jsou tu jenom proto, aby mohli říct, že o prázdninách někde byli.
Vytáhnu z kufru auta nacpanou cestovní tašku, druhou popadne táta a vezme do ruky černou plastovou bedýnku nacpanou jídlem.
Mami,“ zakňourám hlasitě. Ohledně této bedýnky se zásobami byla hádka už doma. „Říkala jsem ti, že máme jídlo zajištěné, a co budu potřebovat, si koupím.“
Máma na tohle nic neřekne. Nemám náladu se s ní dohadovat. Zhluboka se nadechnu a následována rodiči se vydám z parkoviště k hradu. V duchu se přitom snažím dodat si odvahu.

Dobrý den, jsem nová průvodkyně,“ oznámím po vstupu na nádvoří mladé slečně s černými vlasy sčesanými do drdolu, která sedí v pokladně.
Moment, zavolám kastelána,“ usměje se. Okamžitě sáhne po telefonu a chvíli někomu něco vysvětluje.
Už jde,“ prohlásí poté, co telefon položí, a my ustoupíme, abychom u pokladny uvolnili místo dalším nedočkavcům, kteří chtějí na prohlídku.
Když tak pozoruju proudící davy turistů, získávám pocit, že se celé dva měsíce nezastavím. Asi to nebude tak odpočinková práce, jak jsem si naivně představovala.

Během chvíle přiběhne na nádvoří vysoký chlapík v košili a džínách. Vypadá celkem mladě, typovala bych mu něco málo přes třicet.
Miroslav Kopečný,“ představí se s úsměvem a všem třem pevně stiskne ruku. Pak na vysvětlení dodá: „Já tady tomu šéfuju.“
Magdaléna,“ představím se a pokusím se o úsměv.
Můžu tykat?“ zeptá se.
Přikývnu.

Chvíli se baví s rodiči, prohodí pár vět i se mnou a všechny nás zavede do ubytovny pro průvodce. Je zřízena v prvním patře budovy, která sloužila dříve služebnictvu a také jako hospodářská budova. V přízemí je hradní restaurace a jídelna, v níž se zaměstnanci hradu stravují. Nachází se naproti hlavní budovy hradu. Do pokojů se vchází jakoby z ochozu přes malou předsíň, která vždy spojuje dva pokoje. Sprchy jsou společné, samozřejmě rozdělené na dámské a pánské. S teplou vodou se prý musí šetřit, aby vyšla na všechny. Závěsy ze sprchových koutů byly sundány kvůli opotřebení už loni a zatím nestihly být nahrazeny jinými. A k mé smůle je toto zařízení na druhém konci ochozu než můj pokoj.
Osmička. Tady budeš bydlet ty.“ Odemkne dveře a klíč mi hned podá. Jedná se o malý pokoj, kde jsou dvě skříně, dvojlůžko (asi budu mít spolubydlící), stůl, tři židle, a obraz nějaké divné šlechtičny.
Jak se ti to líbí?“
Žádný zázrak, ale bydlet se tu snad bude dát, chci vyhrknout. Nakonec jen přikývnu a brouknu něco ve smyslu, že dobrý.

Máma se tváří zhnuseně. Táta trochu škodolibě.
No, mám, co jsem chtěla. Teda vlastně nechtěla. Spíš mám to, do čeho jsem se po hlavě a hlavně bezhlavě navezla.
Kastelán nás brzy opustí. Rozloučím se s rodiči. Vyprovodím je však jen na nádvoří. K autu s nimi raději nejdu, ještě bych zase dostala chuť odtud utíkat.
.
Pečené kuře s bramborovou kaší, které nám naservírují k večeři, je opravdu výborné. Jestli tady takhle vaří každý den, asi se mi tu začne líbit. Během jídla se seznámím s ostatními průvodci. Slečna z pokladny je Monika, dlouhovlasá štíhlá blondýna je Zuzka, oplácanější blondýna Adriana, nenápadná hnědovláska se jmenuje Dáša a věčně vysmátý kluk s rezavými vlasy Marek. Už teď mám trochu problém si je všechny zapamatovat, a to ještě dorazí další.
Stihnu od nich odposlechnout, jak tady probíhá běžný den a také zjistím něco o historii hradu, místních pověstech a pobavím se nad jejich historkami z dnešního dne. Na jednu stranu se docela těším, až se zapojím do pracovního procesu, na tu druhou mě to svým způsobem děsí.
Po večeři si kastelán svolá všechny nové průvodce k sobě do kanceláře. Moc nás tedy není. Se mnou nastupují jenom dva nováčci – Eliška a Patrik, který tu bude jen měsíc. Eliška má téměř dva metry, Patrik je takový ten typický kluk, na něhož se holky lepí jak hmyz na mucholapku.
Takže,“ začne svou úvodní řeč náš nový šéf. „Jste tu proto, abyste provázeli, ne flámovali. Je mi jedno, co děláte ve svém volném čase, pokud nejde o život, jsem ochotný vám tolerovat hodně věcí, ale jistá pravidla pro udržení pořádku tu prostě jsou. Prvním a nejdůležitějším pravidlem je dochvilnost. Na prohlídky se prostě chodí včas, a to bez výjimky. Žádná minuta sem, minuta tam. Jestli celou noc propijete a propaříte, zakazovat vám to nebudu, každopádně ráno v devět budete nastoupení v průvodcovně v takovém stavu, abyste byli schopní práce. Hradní brána se zavírá v osm večer, otevírá v osm ráno. Ve volném dni klidně můžete mimo hrad, ale pokud se s hlídačem nedomluvíte jinak, nejpozději v osm budete zpátky. Dalším pravidlem je úprava. Myslím, že máte všichni dost soudnosti, abyste chápali, že reputaci našemu hradu tvoříte z velké části i vy, proto věřím, že se vyvarujete výstřednímu oblékání a nevšední image. Dále taky nezapomínejte, že i když se k vám lidi budou občas chovat jako zvířata, musíte zachovat chladnou hlavu a vystupovat seriózně. Samozřejmě je také nutné perfektně znát historii hradu. Během zítřka vám dám průvodcovské texty. Budu po vás chtít, abyste je perfektně ovládali a také, abyste si zašli poslechnout staré průvodce, kteří tady pracují už několik let. Je tu docela zběsilé tempo, takže na to máte dva dny. V pondělí si vás osobně vyzkouším, v úterý jdete provázet. Jste plnoletí, pokud si správně vzpomínám, všichni tři jste letos maturovali, ale i tak – nějaký větší průser řeším okamžitým posláním domů. Rozumíme si?“
Všichni souhlasně přikývneme.

Večeře se podává v sedm po zavření kasy, snídaně v osm a na oběd si chodíte jednotlivě, podle času mezi prohlídkami. Může se stát, že bude takový nával, že oběd nestihnete, to se pak řeší na místě. Kdybyste cokoli potřebovali, dveře mé kanceláře jsou vám otevřené. Potřebné formality vyřídíme zítra. Teď vás konečně propustím. Dobrou noc,“ ukončí kastelán svůj vyčerpávající monolog a my s úlevou zavřeme dveře jeho kanceláře zvenku.
.
Za normálních okolností nejsem strašpytel. Musím ale uznat, že hradní ubytovna fakt děsivá je! A to pořádně. Hlavně, když se setmí a všechno ztichne. Pořád mám pocit, jako bych slyšela kroky, bouchání a vrzání. Pokoje jsou tu malé, takže má každý průvodce svůj, abychom měli více soukromí. Myslím však, že v tomto případě bych tu spolubydlící snesla.

Pro jistotu se zamknu. Chvíli si čtu. Před usnutím nechám lampičku rozsvícenou a druhou půlku svého dvojlůžka z neznámého důvodu zaskládám všemožnými věcmi.
Vybaví se mi příběh o oběšeném sluhovi bývalých hradních pánů, který vyprávěla dneska při večeři Adriana. Přejede mi mráz po zádech.
Usnout se mi podaří kupodivu rychle, ale pronásledují mě děsivé sny. Probudí mě něčí kroky těsně u mé postele. Bojím se otevřít oči, mám strach, že se na trámu nad postelí bude houpat oběšenec nebo se jeho mrtvola v podobě zombie bude sklánět nad mou postelí.
Kroky se ozvou znovu. Otevřu prudce oči. Malý pokoj ozařuje světlo lampičky. Z protější zdi na mě z obrazu zírá ta divná šlechtična. Najednou mi ten obraz nahání hrůzu. Nebude to jen tím, že je ona dáma neuvěřitelně ošklivá, ale prostě ten obraz je děsivý sám o sobě. Hned zítra poprosím kastelána, aby ho sundal.
Rozhlédnu se po pokoji, donutím se i vylézt z postele, nakouknout pod postel, do skříně a zkontroluji, zda jsou dveře skutečně zamčené. Nic podezřelého neobjevím.
Vrátím se znovu do postele. V polospánku uslyším něčí smích a znovu ty kroky.
Ještě tu nejsem ani dvacet čtyři hodin a už mi tu z toho všeho slušně hrabe. Pěkný začátek!

.

5. července

Nevěřila bych, kolik papírování je potřeba k tomu, abych vůbec mohla dělat průvodkyni. Poté, co odevzdám potvrzení o studiu, výpis z trestního rejstříku a lékařské potvrzení o způsobilosti k šaškování na hradě, o něž jsem byla požádána dostatečně dopředu, musím podepsat dalších snad tisíc papírů. Je to nekonečné a všechno musím podepsat ve třech kopiích. Pracovní smlouva, platový výměr, vyplnění papíru ohledně odesílání platu, dohodu o srážkách ze mzdy, dohodu o služebních cestách (ta mě dojímá nejvíc) a taky pár papírů o školení ohledně bezpečnosti, které nás čeká dnes večer po zavíračce.
Samozřejmě vyfasuji průvodcovský text. Zběžně jej prolistuju. Zděsím se nad počtem jmen a dat. Mám pocit, že tolik informací si nikdy nebudu schopná zapamatovat, natož abych o tom vyprávěla lidem.

Na nádvoří se potulují davy lidí. Nikdo jim tu neřekne jinak než mufloni. Svou nevychovaností mě štvou už teď, a to jsem s nimi ještě ani nezačala pořádně pracovat…
Po obědě se jdu podívat na prohlídku Zuzky, pracuje tam už druhý rok a její výklad opravdu stojí za to. Lidi jí na konci prohlídky dokonce zatleskají. No, já budu ráda, když si na mě nebudou chodit stěžovat.
Na další Zuzčinu prohlídku už s sebou vezmu i tolik obávaný průvodcovský text a snažím se v něm orientovat. Všímám si, o čem mluví a na co ukazuje. Většinu věcí, o kterých se tam píše, bych totiž sama nenašla.
Jelikož se na tomhle hradě stále ještě šoupe nohama v papučích, je nutné je lidem rozdat a zase od nich odebrat, což je samozřejmě práce průvodce, který vede prohlídku. Po celé hradní expozici jsou koberce, přijde mi to tedy trochu nesmyslné. Každopádně příkaz je příkaz.
Sobotní frmol je docela solidní. Snažím se tedy průvodcům, se kterými jdu na prohlídku, pomáhat aspoň tím, že zatímco si oni pouští lidi do hradu, já jim cpu ty odporně zapáchající boty, které dle vizáže nejspíš pamatují ještě posledního hraběte. Na konci prohlídky, kde je mufloni skládají (v jejich případě spíš hází) do koše, je zase odnáším na začátek prohlídkové trasy.
Pach těch papučí cítím ještě další hodinu poté, co odtáhnu poslední koš.
Samotné školení je pak velmi vtipné. Kastelán s sebou dotáhne obrovský stoh papírů, který mu hned ve dveřích vypadne z rukou, a papíry se rozlítnou po celé místnosti. Všichni se začnou smát, on se na nás podívá přísným pohledem. Sesbírá je, nedbale je hodí na stůl a začne si ověřovat, jestli jsme se dostavili všichni, načež nejistě začne přednášku o tom, co dělat v případě požáru. Zhruba v půlce se otevřou dveře a dovnitř vběhnou dva rozesmátí kluci.
Copak, pánové, snad jste nezabloudili,“ prohodí pan nejvyšší kousavě.
Ne, cestou jsme píchli. Vážně, není to výmluva,“ začne obhajovat pozdní příchod středně vysoký hubený kluk s černými vlnitými vlasy, zhruba tak starý jako já. Krátce střižený blonďák zhruba stejné výšky i věku mu přikyvuje.
No, pokud jste zase nezaparkovali na mém místě…“
A kde jinde?“ zazubí se. Přitom se posadí na židli vedle mě a blonďák ho následuje.
Kastelán obrátí oči v sloup, zasyčí, že to si spolu ještě vyřídí, a začne se přehrabovat v chaoticky smíchaných papírech. Podle toho pak taky zbytek celého školení vypadá. Nakonec to vzdá a pošle nás na večeři.

Po večeři znovu navštívím pana nejvyššího v jeho kanceláři. Měl by mít dávno padla, přesto se pořád přehrabuje nějakými papíry a něco ťuká do počítače. Obrátím se na něj s prosbou o sundání obrazu. Chvíli na mě nechápavě zírá, načež se zatváří velmi vážně.
Promiň, Magdo, v tomto případě to nejde,“ prohlásí nakonec nekompromisně, takže nemám ani odvahu protestovat.
Třeba si za pár dní na tu věčně zírající ženskou zvyknu. Nic jiného mi nejspíš ani nezbývá.

.

6. července

Po dobrých čtyřech hodinách v hradní expozici jsem zralá na pobyt v psychiatrické léčebně s pořádnou dávkou léků na uklidnění. Chvílemi mě dokonce chytá panika. Na první pohled se to nezdá, ale ve skutečnosti je hrad opravdu, ale opravdu obrovský!
Ve svazku asi třiceti klíčů, které jsem vyfasovala od kastelána, se prostě nedá vyznat. Když chci odemknout nějakou místnost, většinou se mi to povede v průměru až tak na desátý pokus. Klíče nejen že jsou pekelně těžké, ale hlavně nejsou ani označené a všechny vypadají stejně. Často narážím na dveře, které vůbec nejdou otevřít, jelikož k nim ani nemám klíč (zajímalo by mě, jestli vůbec nějaký existuje). Pravidelně scházím ze směru expozice a ocitám se v částech hradu, kde se neprovází. Nejhorší na tom je, že se v závěru nemůžu ani dostat ven. Všechny chodby vedou do jiných chodeb nebo místností a žádná na nádvoří. Zkouším to metodou pokus omyl. Jak se nakonec ocitnu z toho labyrintu venku, nevím ani já sama.

Po obědě to vzdám. V pokladně si půjčím bílé nalepovací štítky, na každý si napíšu název místnosti a jak procházím hradem, lepím si je postupně na klíče. Orientaci mi to podstatně usnadní.
Zrovna stojím v ložnici posledního hraběte a nahlas si opakuju text, když ke mně někdo přistoupí zezadu a položí mi ruce na ramena. Leknutím zakřičím. Osoba za mnou se rozesměje.
Pomalu se otočím a uvidím toho černovlasého kluka, který včera při školení provokoval kastelána.
Blbe,“ otituluju ho.
Promiň, když jsem tě viděl, musel jsem si zahrát na Karla Antona,“ směje se jako blázen.
Na koho?“ podivím se.
Ty ještě nevíš, kdo je to Karel Anton?“
Ehm, ne.“
No, tak kdybys náhodou slyšela nějaké kroky nebo zvuky, jsem to buď já, nebo on.“
Co prosím?“ jsem zmatená jako lesní včela.
Někdy ti tu pověst povyprávím,“ slíbí tajuplně.
Proč ne hned?“ nechápu.
Protože ji můžou slyšet jen zasvěcení průvodci.“
Já ji chci slyšet hned.“
Chtít můžeš.“
No tak, prosím.“
Až přijde čas,“ prohlásí a zmizí nějakými malými dvířky ve zdi, které jsou maskovány tak dobře, že jsem si jich nikdy předtím nevšimla.
Někteří lidi jsou tu vážně magoři, pomyslím si.

Během několika minut se mi povede pustit to z hlavy a dál se věnuju prohlídkové trase. Chvíli začínám nabývat dojmu, že text konečně zvládám a jsem schopná provázet, pak ale tenhle dojem začnu ztrácet a naopak nabývat pocitu, že můj výkon je čím dál horší.
Hrad opustím, až když Adriana pouští ven předposlední prohlídku. Povzbudivě se na mě usměje.
Vyčerpaně si sednu na lavičku na nádvoří a znova pročítám průvodcovský text. Hodně důležitých informací si už pamatuju, ale v některých věcech pořád ještě tápu a nedokážu si přesně vybavit souvislosti.
Neříkej, že to ještě neumíš?“ ozve se nade mnou hlas. Leknu se tak, že celý slavný sylab odhodím. Zvednu hlavu, abych opět spatřila toho černovlasého blázna. On opravdu chodí jako duch a má nejspíš neuvěřitelný talent lidi okolo sebe děsit.
A říkám snad něco takového?“ opáčím.
Ne, ale tváříš se tak. Navíc to, jak zahloubaně do toho hledíš, jen podporuje mou domněnku, kterou svou podrážděností měníš ve fakt. A tvé leknutí svědčí o tom, že nemáš čisté svědomí.“
Obrátím oči v sloup, tohle mi tu fakt chybělo.

Něco ti upadlo,“ zakření se a ohne se, aby mi podal sylab zpět.
Vytrhnu mu jej z ruky. Zasměje se tomu.

Já jsem Štěpán,“ podá mi smířlivě ruku.
Magdaléna,“ pronesu s mírným úsměvem a pevně ji stisknu.
Chceš s něčím pomoct?“ nabídne mi.
Věřím, že jsi znalec, ale s tímhle si poradím sama.“
Jak chceš,“ pokrčí rameny. „Když tak si mě najdi.“
Nebude potřeba,“ ujistím ho.
Tváříš se jak zakletá princezna,“ prohodí jízlivě.
Vysvobodíš mě snad?“ opáčím ironicky.
Má cenu se o to vůbec snažit? Mimochodem, ten rodokmen, co sis nakreslila je špatně, ty vztahy jsou tam úplně jiné,“ poklepe prstem na papír s mými poznámkami. Pak si mě prohlédne, zamává a odejde.
Sakra!“ zakřičím přes celé nádvoří, až se po mně pár lidí, kteří stále ještě otálí s opuštěním hradu, ohlédne. Vztekle papír s mnou pracně načrtnutým rodokmenem roztrhnu.
Dneska toho mám vážně po krk!

A aby toho nebylo pro dnešní den málo, k večeři jsou brambory zapékané s květákem. Fuj!
Jídelně se vyhnu obloukem, zalezu rovnou do své kobky, kde zdlábnu pár zásob od mámy. Sice jsem proti nim protestovala, ale teď se mi výborně hodí.
Chvíli znovu pročítám průvodcovský text. Snažím se zapamatovat všechna ta jména a jejich vztahy s jinými jmény, které jsem se podle Štěpána naučila špatně. Přijde mi to skoro nemožné. Každý měl nespočet dětí, mnohdy i manželek, do toho se míchají milenky a nemanželské děti. Bojuju s nutkáním vyhledat Štěpána, aby mi všechno vysvětlil. Nakonec ale text odhodím a jdu spát.

.

→ zjistit VÍCE INFORMACÍ o knize
→ koupit TIŠTĚNOU KNIHU
→ koupit E-KNIHU

Comments are closed.

Tento web hostuje u tomtomas.cz