Čec 22, 2012 - Povídky    8 Comments

Mámino tajemství

   Rukou setřu stoletou vrstvu prachu z nějaké krabice. Prach se okamžitě začne vířit a vytvoří hustý oblak, který mě rozkašle.
„Adame, co je tohle?“ zavolám na svého bratrance, když zjistím, že to není krabice, ale kufr, který podle toho, jak vypadá, zažil nejspíše ještě posledního císaře.
„Jak to mám vědět?“ houkne naštvaně. „Nemáme tu náhodou hledat zahradní lehátka?“
„Máme,“ uznám. „Ale já našla něco zajímavějšího!“
Adam posvítí baterkou směrem ke mně. „Hmm… Nevím, co je zajímavého na starém zaprášeném kufru. Radši hledej ty lehátka. Nerad bych tu strávil celé mládí.“
„No jo,“ odseknu, ale  jeho rozkaz stejně nesplním. Kleknu si na špinavou podlahu půdy tetina domu. Chvíli mi trvá než pochopím, jak se do kufru dostat. Otevřu jej a ve slabém světle baterky zírám dovnitř. Několik kusů oblečení, pár keramických ozdůbek, kožené náramky, krabička s lesklými korálky, hrnek bez ucha, několik dopisů a zápisník, který je před neoprávněnými uživateli chráněn drobným zámečkem.   ..
….
„Adame, pojď sem!“ zavolám svého společníka.
„Co jsi zase našla?“ pronese otráveným hlasem, ale přijde za mnou.
„To jsou věci po mojí mámě…“ ukážu na obsah kufru.
Adam zhluboka povzdechne a přiklekne si vedle mě.
„Proč mi nikdo nikdy neřekl, že tady jsou?“ vyčtu mu.
„A k čemu by ti to bylo? Ty věci jsou tu třináct let. Nikdy ti nechyběly.“
„Protože jsem o nich nevěděla!“
„Možná to bylo lepší. Zavři to a jdeme! Neprohrabuj se tím, prosím!“
Tentokrát Adamovu prosbu vyslyším. Dříve než však kufr zaklapnu, vytáhnu z něj mámin zápisník, který před Adamovým zrakem ukryju pod tričkem.

- – – – -

   Hned po příchodu ze školy zapadnu do pokoje. Ze stolu seberu zápisník, který jsem před pár dny ukořistila na půdě. Plácnu sebou do křesla a pomalu si jej prohlížím.
Svoji matku jsem nepoznala. Vlastně poznala, ale skoro vůbec si ji nepamutuju. Byla nemocná a umřela, když mi nebyly ještě ani čtyři roky. Od té doby žiju u její starší sestry a jejího manžela. Společně s jejich synem, mým o rok starším bratrancem Adamem, mě vychovali jako vlastní dítě. O mém otci nikdo za žádných okolností nemluvil. To, kdo jím vlastně je, bylo vždycky tak trochu rodinným tajemstvím.
….Nikdy jsem po podrobnostech ohledně mého narození nijak nepátrala. Měla jsem tetu a Adama, což mi ke štěstí stačilo a budilo ve mně dojem, že otce ani nepotřebuji, takže není potřeba po něm pátrat. Nyní je však možná vhodná doba, abych toto skryté tajemství rozluštila.
Prsty zmáčknu zámeček. Nepotřebuji vyvinou ani příliš velkou sílu, aby se rozbil na kousky. Poté zápisník otevřu. Počet stran je poměrně velký. Všechny jsou hustě popsány drobným písmem. Asi bych to neměla číst. Není hezké hrabat se v cizím soukromí. Ale zase je to jediný způsob, jak se dozvědět něco víc o svých rodičích, hlavně tedy o svém otci. Takže… promiň, mami!
Písmo je malé a špatně čitelné. Neměla příliš úhledný rukopis. Avšak zápisník vznikal v roce, kdy otěhotněla, a je psaný formou deníku, což by pro mě mohlo být přínosné.
Po přečtení několika stránek musím uznat, že moje matka rozhodně nebyla ta hodná holčička, která poslouchá své rodiče na slovo a ze školy nosí samé jedničky.
Taky se jí to pěkně vymstilo. Z jejích zápisů se dozvím, že otěhotněla, když jí bylo šestnáct. Měla tehdy letní brigádu v nějakém rekreačním centru na severní Moravě. Pracovala jako číšnice v restauraci. Tam se seznámila s jistým Honzou Břízkem, který tam byl s partou kamarádů na dovolené. Strávila s ním každou volnou chvíli. Sliby o tom, jak se budou dále vídat i po skončení prázdnin, byly však jen plané řeči. V den jeho odjezdu se dozvěděla, že má doma snoubenku a dvouleté dítě. Od té brigády ho už nekontaktovala, a to ani když zjistila, že s ním čeká dítě.
Překvapeně deníček zaklapnu a odložím na stůl. Je trochu zvláštní najednou po sedmnácti letech zjistil, kdo byl mým otcem. Jan Břízek, zajímavé jméno.
A pak mě napadne něco šíleného…

- – – – -

   Lehce zaklepu na dveře Adamova pokoje.
„Dále!“ ozve se vzápětí a já vstoupím. Adam leží na posteli a listuje nějakým časopisem o autech. Když mě uvidí, překvapeně se usměje a časopis odhodí na zem.
„Můžu?“ strčím hlavu do dveří.
Adam mi pokyne, abych vešla dovnitř. Usadím se na židli naproti postele.
„Adame, já bych něco potřebovala,“ začnu opatrně.
„Lítáš v nějakým průšvihu?“ napadne ho okamžitě.
„To ne. Ale… Chtěla bych najít svého otce,“ vyslovím své přání.
Adam, jako kdyby do něj uhodil blesk, se na posteli prudce posadí, vykulí jeho modré oči a brada mu spadne pomalu až ke kolenům.
„No ty ses snad zbláznila, ne?“ pronese s důrazem na každou slabiku.
„Ne, nezbláznila.“
„Proboha proč?“ zvýší hlas. „Proč se chceš hrabat v minulosti?“
„Nechci se hrabat v minulosti. Chci jen vědět, kdo je mým otcem. Ty jsi poznal oba svoje rodiče, já ani jednoho!“ bráním se.
„Blanko, radím ti dobře. Vykašli se na to! Opravdu ti to za to nestojí!“
„Takže mi nepomůžeš?“
„Ne!“
„Tvoje poslední slovo?“
„Ano!“ zakřičí a sehne se na zem pro svůj časopis.
Vrhnu po něm pohled, který kdyby mohl, tak zabijí, a s hlasitým třísknutím dveří opustím jeho pokoj.

- – – – -

   „Teto, mohla bych se na něco zeptat?“ začnu opatrně, když zůstanu chvíli před obědem s tetou sama v kuchyni.
„Ptej se,“ svolí s úsměvem a aniž by se na mě podívala, dál krájí zeleninu.
Chvíli přemýšlím, jestli to mám vzít oklikou a nenápadně něco zjistit, ale nakonec to prostě vybalím.
„Co víš o mém otci?“
Teta se zaraženě otočí. Sjede mě podezíravým pohledem a na čele se jí objeví několik vrásek.
„Podívej, tvého otce jsem neznala! Nikdy jsem ho neviděla a ani nemám zájem se s ním někdy potkat. Tvoje maminka o něm nikdy nemluvila. A i kdybych o něm něco věděla, stejně ti nic neřeknu. Je to tak lepší,“ odsekne mi naštvaným hlasem a opět se věnuje krájení surovin do zeleninového salátu.
Je mi jasné, že jsem ji svou otázkou naštvala. A navíc mi to nepřineslo ani žádný užitek. Pomoc z tetiny strany rozhodně čekat nemůžu.

- – – – -

   Vědomí, že jsem na pátrání po svém otci zůstala sama, není nijak povzbudivé. Sklesle zapnu počítač a najedu na Facebook. Poslední dobou je to tam pořád stejné. Halda srdceryvných statusů o lásce či přátelství, několik z mých přátel se nudí a lákají někoho na odpolední pokec v pizzerii a pár mých spolužaček přidalo nové fotky.
Zkusmo do vyhledávače napíšu jméno Jan Břízek. Samotné jméno mi to bohužel nenajde, ale nabídnou se mi tři uživatelské profily se shodným příjmením. První, nějaký Dominik Břízek, nemá ve svém profilu žádné osobní údaje, ani profilovou fotku. Druhá nabídka, Patrik Břízek, o sobě uvádí, že pochází z Brna a studuje vysokou školu technickou taktéž v Brně. Věk není uveden a na profilové fotce je v motorkářské helmě, tudíž ani pořádně nevím, jak vypadá. Poslední nabídkou mé oblíbené sociální sítě je Jitka Břízková. Podle informací žije v Opavě. Věk v jejím profilu napsán není, ale podle fotky jí tipuji něco kolem pětatřiceti let.
Po chvíli rozmýšlení napíšu stručnou zprávu, že hledám muže jménem Jan Břízek a jakékoliv informace o něm uvítám. Rozešlu ji všem třem.
Jitka Břízková zareaguje téměř ihned. Než se stihnu vrátit po výborném obědu do pokoje, bliká mi na monitoru příchozí odpověď. Bohužel, její zpráva není nijak potěšující. Dozvím se, že Jitka se do rodiny Břízků přivdala. Její manžel se jmenuje Přemek a je jedináček. Bratrance má údajně jen jednoho, ale pouze z matčiny strany, takže nese jiné příjmení. V závěru mi přeje hodně štěstí při mém pátraní a zároveň slibuje, že pokud by zjistila nějaký vzdálený příbuzenský vztah mezi rodinou jejího manžela a Jana Břízka, bude mne okamžitě kontaktovat.
Obratem odpovím, abych jí poděkovala za její námahu. Pak počítač se zoufalým povzdechem vypnu. Asi to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela…

- – – – -

   Když večer najedu na Facebook, zjistím, že mám jednu přijatou zprávu. Rychle ji rozkliknu. Podle očekávání je to další z mých kandidátů. Odpověď Patrika Břízka mi zrychlí tep.

Ahoj,
jméno Jan Břízek mi určitě něco říká! Jmenoval se tak můj táta… Pokud to není jen shoda jmen, nejspíš to bude ten, kterého hledáš.  Bohužel před necelým rokem umřel při dopravní nehodě…
Pokud ale budeš mít zájem, rád se s Tebou sejdu a poskytnu Ti o něm nějaké informace. Jen bych rád věděl, proč se o něj zajímáš!

   V rychlosti naťukám odpověď, že onen Jan Břízek by mohl být i mým otcem a je mi líto, že už nežije. O schůzku však zájem projevím.
Patrika myšlenka, že by mohl mít sestru poměrně nadchne. Ještě ten večer si vzájemně vyměníme několik zpráv a informací o našem dosavadním životě. Zároveň si domluvíme schůzku v jedné brněnské kavárně a to hned na nadcházející sobotu.

- – – – -

   Ačkoliv se na shledání se svým možným bratrem celý týden těším, na poslední chvíli mě přepadne nervozita a strach. Nakonec musím přemluvit Adama, aby tam šel se mnou. Jemu se můj počin sice vůbec nezamlouvá, přesto po dlouhém přemlouvání souhlasí.
„Nevím, co si od toho slibuješ,“ broukne rozmrzele před dveřmi kavárny, v níž máme s Patrikem smluvený sraz.
Jeho poznámku raději ignoruju. Obrátím oči k nebi a vejdu do téměř prázdné kavárny. Pohled mi automaticky sklouzne ke stolu přímo naproti dveřím. Srdce se mi v ten okamžik na chvíli zastaví. Hledím na vysokého, hubeného kluka s čokoládově hnědýma očima a krátce střiženými černými vlasy. Moje dokonalá kopie jen v mužském provedení…
Kdyby do mě Adam nedloubl, nebyla bych schopná ani pozdravit, natož se usadit a začít komunikovat. Ta podoba je pro mě pořádný šok.
Po několika minutách trapného ticha se rozproudí několikahodinová konverzace. Dozvím se mnoho věcí nejen o Patrikovi, se kterým jsem si v mnoha ohledech tolik podobná, ale také o svém otci. Nezapomeneme si ani domluvit další schůzku.
„Nejradši bych ti dal pár facek,“ upozorní mě naštvaný Adam, který se po celou dobu schůzky tvářil vrcholně otráveně, když se vracíme domů.
Vítězně se na něj usměju. Odcházím sice s pocitem, že jsou oba moji rodiče mrtví a nebudu mít tedy možnost svého otce nikdy poznat, ale přesto mám obrovskou radost. Našla jsem přece svého bratra. Po sedmnácti letech, co jsem o něm neměla ani tušení, je docela úspěch.

8 Comments

  • Ahoj, zase jsem našel pár chybiček: Plácnu s sebou, a já vstoupí, Pomoc s tetiny, nebude tam jednoduché, Břízek mi něco určitě něco říká.

    Jinak díky za počtení :o)

    • Ahoj, děkuji za upozornění, hned jsem je opravila… :)
      Jinak spíš já děkuju za přečtení :)

  • týýýjo..čučím! :) celý text jsem hltala očkama, jak to bylo napínavé :) máš pro psaní rozhodně vlohy :)

    • Děkuji! :) Jsem velmi ráda, že se Ti moje povídka líbila… :)

    • It’s amazing. To bych nikdy nenapsal. Good job. :D :D

  • lucy cetl sem a libilo ;)

    • Wow! Děkuju, Filipe! :) Pro mě už je pocta jen to, že jsi to přečetl… :)

  • Luci! Je to parádní. Tvoji sránku jsem polala pár svým spolužaček, všichni chválí. :)

Got anything to say? Go ahead and leave a comment!

Unable to load the Are You a Human PlayThru™. Please contact the site owner to report the problem.

Tento web hostuje u tomtomas.cz